The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 46

"Co to, sakra, je?!" vykřikl šokovaně Niall, když jsme došli k silnici, kde jezdila auta. Tomu se nešlo nezasmát. "Nesměj se!" vykřikl vysokým hlasem, což mě rozesmálo ještě více. Asi na nás byl divný pohled (kluk bojící se aut a holka, která vypadá, že se za chvíli zhroutí k zemi), ale to byl v tu chvíli můj poslední zájem.

"Myslím, že kdybych ti měla všechno pojmenovávat, bylo by to na dlouho," ušklíbla jsem se. "Jediná rada teď zní: neběhej jako upír ani nedělej nic dalšího, co upíři umí. Lidé na upíry a anděly nevěří. Akorát by tě pak poslali do laboratoře," zvážněla jsem trochu a ukázala na něj prstem. Chvíli se na mě blbě díval, než promluvil.

"Co je to laboratoř?" pozvedl zvědavě obočí. Znova jsem se zasmála a zavrtěla hlavou, naznačujíc mu, že mu to vysvětlím později.

Nebo ho prostě posadím k počítači a nechám ho si všechno vygooglit. Jo. To je lepší nápad.

"Teď pojď, půjdeme ke mě domů," usmála jsem se na něj povzbuzujícím úsměvem.

"Půjdeme?" podíval se na mě zmučeně. Razantně jsem přikývla a vydala se po kraji cesty.

Znova zpátky do mého bytu. Je vůbec ještě můj? Tři měsíce jsem se neukázala a ani neplatila nájem. Prostě jsem zmizela. A jak vlastně svoje zmizení vysvětlím? Jen tak se znova objevím s nějakým neznámým klukem. Únos? Blbost. Nebo...?

"Nad čím přemýšlíš?" probudil mě z myšlenek Niall. Zoufale jsem k němu stočila svůj pohled.

"Jak vysvětlím, že jsem zmizela na tři měsíce?" řekla jsem svou otázku nahlas a s nadějí v očích jsem se na něj podívala. Trochu se zamyslel, ale pak pokrčil rameny.

"Nevím," podíval se na mě omluvně. Sklamaně jsem přikývla a sklonila hlavu na své nohy v kroku.

"Jako napadl mě únos, ale to je blbost a navíc by tomu nikdo neuvěřil...," povzdechla jsem si.

"Počkat," zasekl se Niall a na chvíli se zastavil. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Ale víš, že by to nebyl zas tak špatný nápad? Mohli bychom si vymyslet nějaký příběh," pronesl a znova se rozešel.

"A to jaký?" pozvedla jsem jedno obočí, čekajíc, co dalšího z něho vypadne.

"No, třeba... že tě někdo unesl v Leigh Woods, když jsi tam jela na... tomhle," pokrčil nos a ukázal na kolo vedle mě. "... a tam jsi potkala mě, jako taky uneseného kluka a společně jsme pak po třech měsících ujeli na tvojí věci, která si nepamatuju jak se jmenuje," řekl s přetrvávajícím pohledem na mém kole.

"Jo? A jak by jsme vysvětlili to, že jsme úplně v pořádku?" zeptala jsem se s úšklebkem. Byl až moc naivní.

"Třeba... nás měli jenom na sex," ušklíbl se a zastříhal obočím, nadšený ze svého nápadu. Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou.

"Tomu by nikdo neuvěřil," uchechtla jsem se.

"Máš snad lepší nápad?" zabručel zachmuřeně a ublíženě si skřížil ruce na hrudi.

Na to jsem odpověď neměla.

°°°

Niall se kolem sebe neustále rozhlížel, nevěříc svým očím. Už jsme byli ve městě, pár metrů od domu, ve kterém je můj byt. Všechny ty emoce ve mě znenadání začaly explodovat. Vážně budu zase ve svém bytě, budu moct žít život obyčejného občana, i přes vědomí, že jsem anděl.

Před domem jsme se zastavili. Zvedla jsem svůj pohled nahoru a prohlédla si ho. Po třech měsících zase tady.

Vytáhla jsem klíče z tašky, kterou jsem měla připevněnou na kole. Odemkla jsem hlavní dveře a pokynula Niallovi, ať jde dovnitř. Vešla jsem za ním a začala stoupat po schodech. V tu chvíli mi bylo jedno, že jsem kolo nechala venku jenom tak, více mě zajímal můj byt.

Už jsem byla jenom o jedno poschodí níž, když se přede mnou najednou objevil domácí, pan James. Jakmile mě spozoroval, rozšířily se mu zorničky.

"Betty!" vykřikl nevěřícně a přispěchal ke mě. Celou si mě prohlédl a jednu svou ruku položil na mé rameno, ujišťujíc se, že se mu nezdám. "Je to pravda? Jsi to vážně ty?"

"Uhm, ano...," řekla jsem potichu a vylekaně z jeho reakce.

"Oh můj bože! Kde jsi byla ty tři měsíce? Co se ti stalo? Oh, počkej! Musím zavolat na policii, že ses objevila!" vykřikl na mě všechno najednou a já se na něj překvapeně koukala. Obrátila jsem svůj pohled na Nialla, který teď byl za mnou a pozvedla obočí, zatímco pan James už mířil po schodech dolů, do přízemí.

"Pojď!" křikl na mě a rukou ukázal, ať ho následuju, jakoby si Nialla vůbec nevšiml. Pokrčila jsem rameny a vydala se za ním po boku Nialla. A pak už na mě bylo všechno moc rychlé. Pan James zavolal policii, která tu byla do pěti minut. Ptali se mě na různé otázky, ale já v šoku nestíhala odpovídat. Tak si mě tedy spolu s Niallem, na kterého taky padlo několik otázek, odvezli na policejní stanici.

°°°

"Uh, huh," vydrala jsem ze sebe, když jsme se spolu s Niallem octli v jakési místnosti, kde nás na chvíli nechali osamotě. Niall se na mě vyjeveně podíval, nevědíc, co se to děje. Ale dříve, než jsem mu stihla něco říct, objevil se ve dveřích muž, který se následně posadil naproti nás. Měl oříškově hnědé vlasy, tmavě modré oči a jemné rysy. Působil sympaticky.

"Jsem policejní vyšetřovatel Tomlinson a nyní mám na vás několik otázek...," odmlčel se. No, ten šel tedy rovnou k věci. "Před zhruba třemi měsíci jsme obdrželi hlášení o vašem zmizení," podíval se na mě. "Zmizela jste beze stopy. Naposledy jste údajně byla viděna panem Jamesem, když jste se šla projet na kole. Je to pravda?" pozvedl jedno obočí a své ruce si položil před sebe na stůl. Němě jsem přilývla. "Naše vyšetřování bylo zcela bezvýznamné, jelikož jediné vodítko, které nám bylo poskytnuto, bylo, že jste si šla vyjet na kole. Kam? Nebyl svědek. Mobil jste nechala doma...," odmlčel se a zpod stolu vytáhl můj mobil v uzavřeném sáčku. V očích se mi blesklo šťestí, že ho vidím a že se mu nic nestalo. Natáhla jsem pro něj ruku, ale byl ode mě odtažen panem Tomlinsonem se slovy: "Ne tak zhurta," podíval se na mou ruku, kterou jsem okamžitě stáhla. "Bylo mnoho teorií, jak jste mohla zmizet. Únos, smrt, ale klidně jste mohla zmizet jen na nějaký 'výlet', aniž by jste o tom někomu řekla, což jsme ale zamítli, díky výpovědi pana Jamese, protože jste sebou prý neměla žádné zavazadlo. Teď přijde na řadu ta hlavní otázka...," odmlčel se, dívajíc se mi hluboko do očí a úplně ignorujíc Nialla vedle mě. "Proč jste zmizela?" vyřkl onu otázku a já v duchu začala panikařit. Co mu mám říct? Že jsem vážně jen jela na ten výlet, bez zavazadla? Nebo že jsem se ztratila? Že jsem jela za známým? I když žádnýho nemám kromě nevlastních rodičů...

Ale dříve, než jsem stihla něco říct, ozval se hlas vedle mě.

"Byla unsena."

hiii :) teď nemám nějak čas na poznámku, takže snad se líbí a to, že je tam Louis, vám to jenom zpříjemnilo :D

kami xx