The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 16

Od té doby, co uběhlo moje vystartování na Nialla a následně jeho divné chování, jsem ho neviděla. Cítila jsem se provinile. Ano, on byl na mě před tím taky hnusný, ale tohle už jsem přehnala. Nevím, jak se to stalo, ale Niall mi za tu krátkou dobu přirostl k srdci. Umím si připustit, že ho mám ráda. To snad není zločin, no ne? Byl ke mě tak hodný. Dobře, přiznám, že to bylo vážně dost podezřelé... Ale co když se jenom pokoušel mi to tady zpříjemnit? Sice mi pořád vrtá hlavou, kde se tady dostalo to víno, palačinky, špagety a vůbec všechno, z čeho to bylo uvařené. Ale co když Niall vážně napsal své matce vzkaz? Je možné, že potom, co jsme se v noci viděly, že se ještě vrátila. Ale jaktože to bylo teplé? Elektřina tady není... Jedině, že by Niall napsal své matce i to, aby to tu v tu dobu donesla... Vážně nevím... Nic z toho mi na Nialla moc nesedí. Z toho věčného přemýšlení o tom mě už bolí hlava.

Posadila jsem se do tureckého sedu a zatřásla hlavou. Musím na to už přestat myslet. Musím se nějak zabavit... Ale jak? Jediné, co se tady dá dělat, je jezení a spaní. A jestli to tak bude pokračovat, brzo budu tlustá. Nejspíše budu muset cvičit.

Postavila jsem se z postele a protáhla se. Strávila jsem na ni až moc času. Rozhodla jsem se jít dolů. Tam mě možná něco napadne. Myslím tím... Nějaké cvičení. To obyčejné jsem nikdy moc nepreferovala. Buď jsem zašla do tělocvičny a nebo si prostě vyjela na kole. Jo... A ještě jsem si někdy zašla zaběhat. To jsem si potom ale zamítla, protože na mě viselo moc pohledů. Mužských pohledů.

Na posledním schodě jsem se zastavila, abych byla trochu vyvýšená a rozhlédla se. Nic mě nenapadalo a tak jsem se zatím rozhodla jenom protáhnout. Mírně jsem se rozkročila a ohla se, abych se dotkla země. Pořád jsem se ještě dotkla celými dlaněmi. Alespoň mi zůstala moje ohebnost. Vtom jsem uslyšela jakýsi šelest přede mnou. Rychle jsem se postavila a podívala se na Nialla přede mnou. Byl smutný. A já věděla, že jsem příčinou já. To mě přinutilo cítit se ještě více provinile.

"Poslyš Nialle..." řekla jsem po delším tichu mezi námi a odmlčela se.

"Já... Omlouvám se. Neměla jsem na tebe tak vystartovat... Prostě jsem tu z toho nějaká..." nedořekla jsem, povzdechla si a sklonila hlavu. Niall si povzdechl a svoji pomalou chůzí přešel ke mě. Ukazováčkem a palcem mi zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. Chvilku jsme na sebe hleděli, dokud se na jeho rtech neobjevil menší úsměv.

"To je dobrý. Chápu tě. Ze začátku, když jsem tady byl zavřený, taky jsem byl z toho nějaký..." odmlčel se a popřemýšlel.

"Ehm... Výbušný? Nevím jak to pojmenovat" zasmál se a mě se díky němu trochu zvedly koutky úst. Byla jsem ráda, že tu situaci odlehčil. Zavrtěl hlavou a celou si mě prohlédl.

"A vůbec... Co jsi to tu dělala?" zeptal se.

"Cvičila... Teda... Rozcvičovala. Nevím, jak bych tady mohla cvičit. Nic mě nenapadá" pokrčila jsem rameny a zvětšila úsměv. Jsem ráda, že jsme se zase smířili. 

"No... Mě taky ne. Takže jdem na to rozcvičování. Já budu tvůj trenér" zazubil se a já se uchechtla. Vypadal srandovně.

"Takže... Začneme tím, co jsi teď dělala..." řekl a svojím ukazováčkem kmital mezi mýma nohama. Zasmála jsem se. Chce být můj trenér a při tom neumí ani pojmenovat ten nejznámější cvik.

Ohnula jsem se a dlaněma se dotkla země. Niall mě začal obcházet a zastavil se za mnou. Když už tam stál nějakou tu chvilku, nevydržela jsem to.

"Baví tě tam tak stát?" zeptala jsem se, postavila a otočila na něj hlavu. Podíval se mi do očí a přikývl.

"Jo. A teď znova předklon. Šup" řekl a zvětšil svůj úsměv. Zakroutila jsem nad ním hlavou a znova se předklonila se.