The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 59

Své oči jsem nemohla spustit ze dvou mužů, kteří právě vcházeli do místnosti. Jejich pohledy jsem nemohla spatřit, jelikož měli skloněné hlavy a své zraky měli zabodnuté do podlahy. Jejich ruce měli za zády, spoutané ledově železnými pouty. Stále jsem nemohla uvěřit, že kolem mě právě prochází někdo, jako jsou oni. Měla jsem pocit, jakoby jejich chůze trvala věčnost. Vnímala jsem každý jejich pohyb, každé natáhnutí svalů, každý krok. Až když se posadili na židle opodál, se svět jakoby vrátil do normálního tempa a já začala plně vnímat okolí. Snažila jsem se vnímat ruch skrze sklo, scenérii v okně naproti mě, jen abych alespoň na chvíli zapoměla na tenhle zapeklitý moment. Nakonec jsem se ale vzdala a obrátila svůj pohled na Nialla, který na mě otočil svou hlavu v tu samou chvíli. Jenže dříve, než jsem mu stačila něco naznačit, mě vyrušil Louisův hlas.

„Takže...," odmlčel se a každému v místnosti věnoval pohled. „Nejdříve bychom si měli ujasnit situaci," řekl, přičemž svým pohledem visel na dvou mužích, stejně jako já i Niall. Nemohla jsem od nich odpoutat pohled - stále jsem nemohla uvěřit. V tom jeden z nich zvedl pohled. Bez toho, aby se rozhlédl kolem sebe a prozkoumal okolí, se rovnou zahleděl na mě. Zalapala jsem po dechu. Jeho až děsivě tmavě hnědé oči propalovaly ty mé, až mi přecházel mráz po zádech. Raději jsem odvrátila pohled.

„Jaké ujasnění situace? My nic neudělali," zvedl hlavu ten, který do teď vypadal, jakoby s okolím neměl nic společného. Jeho fialově zbarvené vlasy se zatřepotaly nad jeho prudkým pohybem, přičemž jeho zelené oči zabodl do Louiho. Páni. Je až k neuvěření, že mají i stejnou barvu očí, kterou jsme popisovali. Kdyby jsme je nepopisovali my, nevěřila bych, že by si je někdo takhle přesně uměl vymyslet.

„Darrene, podej mi složky," promluvil Louis, ignorujíc poznámku zelenookého. Blonďatý policista donesl Louisovi požadované složky, které celou dobu spočívaly v jeho rukou. Následně se vrátil zpátky na své místo, vedle dvou mužů, a svůj pohled zabodl do mě, prohlížejíc si mě. Rychle jsem od něj odtrhla pohled a raději se nezaobírala myšlenkami, které se v tu chvíli vztahovaly k němu.

„Tady stojí, že jste v minulosti vykradli několik domů a obchodů," podíval se na ně Louis důležitě.

„Jo. Ale slyšíte tam ta slova 'v minulosti'?" zabručel ten s purpurovými vlasy, jehož pohled ode mě naštěstí odvrátil. Alespoň o jeden méně... Ano, tím narážím na policistu, který mě svým pohledem začíná děsit.

„Samozřejmě. Ale přesvědčete mě, proč bych měl věřit vám, místo těchto dvou nevinných lidí?" řekl Louis, přičemž slovo 'lidí' trochu přehltl. Všechny pohledy v místnosti byly na něm, což jsem mu rozhodně nezáviděla. On si ale nechával profesionální tvář a žádnou nervozitu na sobě nenechal znát.

„Nevinných? My ale nic neudělali! Domluvili se na nás!" vykřikl fialovovlasý a svůj výhružný pohled obrátil na mě s Niallem.

„Uklidníme se, an-"

„Ne! Proč bych se měl uklidnit, když mě tu obviňujete z něčeho, co jsem neudělal?!" skočil Louimu do řeči a naštvaně se postavil. Neznámý policista k němu rychle přiskočil a násilím se ho snažil posadil zpátky na své místo.

„Pane Clifforde, buďte tak laskav a posaďte se," pronesl Louis klidně a znova se zadíval do složek v jeho rukou. Jeho oči rychle prozkoumávaly písmena na papírech, když se jeho pohled zastavil a frustrovaně si pro sebe vydechl. Nenápadně mi věnoval krátký pohled a pak ho otočil na vzpurného muže, který se stále odmítal zpátky posadit.

„Pane-" chtěl ho znova napomenout, ale byl vyrušen.

„Michaele, kurva posaď se už na tu prdel!" vykřikl černovlasý, což bylo vlastně poprvé, co jsem uslyšela jeho hlas. Všichni v místnosti ztichli, jediné, co šlo slyšet, byl ruch z okolí. Zelenooký, údajně Michael, se mlčky posadil, což dovolilo se muži v tmavé uniformě vrátit zpátky na své místo. Zvědavě jsem si prohlédla černovlasého. Jediné barvy látek, které ho zakrývaly, byly černá, šedá a bílá. Na jeho nohou tkvěly černé boty a úzké černé jeany, zatímco jeho trup pokrývala mikina s černou náprsní kapsičkou, která na sobě nesla potisk černobílých růží a jejíž rukávy měl vyhrnuté k ohbí lokte. Když jsem pohled zvedla k jeho tváři, všimla jsem si, že mě taky pozoruje, a tak jsem znova zbaběle odvrátila pohled.

„... takže dneska bych to už ukončil a nechal to na zítra," dořekl Louis, což bylo ale jediné, co jsem slyšela. Vlastně jsem ani neměla potuchy, že mluví.

„To tu jako budem přes noc?" zabručel muž, jehož jméno jsem si už pamatovala - Michael.

„Ano, a možná i déle," zaironizoval trochu Louis a postavil se, stejně tak my s Niallem. Už jsem odsud chtěla být pryč - prostě si jen lehnout do postele, zavřít oči a na nic nemyslet.

Do Louise se zabodly dva nepříjemné pohledy, ale on si z nich nic nedělal a přešel k nám, zatímco se ty dva pohled ztrácely za dveřmi místnosti. I tak je šlo ale vidět přes prosklené stěny.

„Pojďte, odvezu vás domů. Myslím, že teď už nemá nikdo z nás náladu se vrátit do toho klubu," lehce se usmál a rukama nás popohnal kupředu. Niall chytil mou ruku do té své a vykročili jsme skrz policejní stanici k Louisovu pracovnímu autu. Všichni jsme nasedli a Loui vyjel z parkoviště. Moje myšlenky se stále vracely zpátky, k těm dvoum. Před očima se mi stále objevovaly jejich nenávistné pohledy, což mě nutilo se čím dál tím víc cítit provinile. Ten pocit mě hryzal zevnitř a já tak trhaně vydechla, snažíc se trochu uklidnit. Z myšlenek mě vytrhlo až Niallovo jemné stisknutí mé dlaně. Proto jsem na něj otočila svůj pohled, všímajíc si uklidňujícího úsměvu na jeho rtech, které se po chvíli přiblížily k mému uchu, aby mi mohl něco pošeptat.

„Neboj se, všechno bude dobrý," vydechl a lehce mě políbil těsně pod uchem. Na rtech mi vyskočil jemný úsměv, který jsem skoro nevnímala, a lehce jsem přikývla. Jeho hlava se ode mě odtáhla a já mu tu svou položila na rameno. Uvolněněji jsem vydechla a na chvíli přivřela oči, vnímajíc jen Niallovy dotyky. Ale i přes mou snahu mi po chvíli na mysl znova přišlo všechno to dění z dneška, a tak jsem zpátky otevřela oči a s pohledem do čelního skla auta se zavrtěla.

Už teď vím, že na to nedokážu přestat myslet.

hiii :) tak, přicházím s dalším dílem! já vím, že je zas po nějaké té době... ale když já chci poslední dobou dělat všechno, a přitom na to nemám tolik času! všechno je pak udělané tak z polovice (hah, mám spíš pocit, že z milióntiny -.-) a... no, asi tak :/

co se týče vaší aktivity - nemám co dodat! nikdy jsem nepatřila k těm, které nějak vyčítají menší aktivitu... ale já stejně ani nemám možnost! jste všechny úžasné a já vás do jedné zbožňuju *-* ♥

kami xx