The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 47

Šokovaně jsem obrátila svůj pohled na Nialla. Huh, vážně teď řekl to, co si myslím?

Pan Tomlimson mu poprvé věnoval svou pozornost. Ehm, zamračenou pozornost.

"Ptal jsem se vás?" pozdvihl obočí a pak se znova obrátil na mě, očekávajíc odpověď.

"No, ehm... J-já, totiž m-my," zakoktala jsem se a rozhlížela se kolem sebe, jen aby můj pohled znova nepadl na pana Tomlinsona.

"Nemusíte se bát, u nás je vaše výpověď v bezpečí," uklidňoval mě. Mě ale nezajímá, že bude moje výpověd v bezpečí! Mě zajímá moje výpověď!

"Říkám, byla unesena," protnul ticho opět Niall. Tak moc jsem se chtěla plácnout do čela, co ho to zas napadlo, ale myslím, že by to až tak vhodné nebylo.

"Myslím, že vás pane... ehm... na chvíli odvedeme pryč," zamračil se znova na Nialla, zasekávajíc se, když měl říct Niallovo příjmení.

"P-počkat!" rychle jsem se postavila, přičemž na mě padly dva překvapené pohledy. Nemůžu tu být bez Nialla, to bych to tu vůbec nepřežila!

Potichu jsem si odkašlala a sedla si zpátky na židli. Pan Tomlinson si nás prohlédl podezřívavým pohledem, především Nialla. Vypnul nahrávání našeho rozhovoru a postavil se.

"Pane..."

"Horan," přerušil ho Niall.

"Pane Horane... Pojďte prosím se mnou, potřebuji si s vámi promluvit o samotě," řekl a podíval se na Nialla divným pohledem. Jakoby si ti dva nějak telepaticky rozuměli a Niall věděl přesně, proč ho chce pan Tomlinson do soukromí. Ehm, jsem nějak pozadu?

Oba dva odešli z místnosti a já se najednou octla sama. Už tři měsíce jsem nebyla takhle sama - vždy jsem mohla za Niallem jen tak dojít, ale teď jsem nikam nesměla. Nervózně jsem se rozhlížela kolem sebe a... přemýšlela. Proč ho pan Tomlinson potřeboval? Co ten divný pohled? Jakoby se mu předtím zablesklo v očích a jeho duhovky se na chvíli pohltily samy do sebe. Počkat... Je to vůbec možné?

Z krátkého přemýšlení mě probudilo otevření dveří, ve kterých stál Niall a něco mi naznačoval. Já ale nikdy nebyla dobrá v téhle obličejové řeči.

"Uhm, slečno Stanley, pro dnešek můžete jít domů - do svého bytu. Usoudil jsem, že dnes nejste v dobrém psychickém rozpoložení," ozval se za Niallem pan Tomlinson a jakmile jsem ho zpozorovala, mrkl na mě. Já jsem asi vážně úplně mimo.

Jemně jsem přikývla a postavila se, míříc k Niallovi, s nímž jsem pak vyšla ven z budovy. Po chvilce mlčení jsem to nevydržela.

"Co to mělo znamenat?" rozhodila jsem rukami, pozorujíc jeho klidnou tvář.

"Počkej...," odmlčel se a počkal, až budeme trochu dál od policejní stanice. Pak spustil: "Večer se u nás zastaví," usmál se.

"Kdo?" zeptala jsem se nechápajíc, ale jakmile z úst vyšlo ono příjmení, zastavila jsem se, koukajíc se na něj ještě více dezorientovaněji.

"Tomlinson."

°°°

Seděla jsem na své posteli se skloněnou hlavou, přičemž jsem proplétala své prsty na rukou do sebe. Ano, zmocnil se mě hřejivý pocit, že se můžu zase cítit doma, ale to, co mi řekl Niall, mě znepokojilo.

"Je to upír," podíval se na mě přesvědčeně.

"Jak to víš?"

"Upír upíra pozná. Navíc, úplně stoprocentně mě přesvědčil jeho pohled na mě a pak náš společný rozhovor," pokrčil rameny a sedl si na mou postel.

Vzpomínka na těch pár slov mi vytvořila mráz na zádech. Tak je to tedy další upír. Ale co od upíra, který žil svůj život v civilizaci, čekat? Co když pije krev lidí?

Jen myšlenka, že bude taková bytost za chvíli v mém bytě, mnou střásla. Navíc jsem se teď ani nemohla přitulit k Niallovi, aby mě uklidnil, že to nic nebude. Byl totiž v koupelně a sprchoval se. Teda, doufám v to. Jestli mi tam tu sprchu rozebírá, zkoumajíc, jak to funguje, tak ho asi uškrtím. Ale... jdou vlastně upíři uškrtit? Tak když tak mám v kuchyni nože, no.

Klepaní na dveře se ozvalo celým pokojem. Odtáhla jsem pohled od okna, do kterého jsem ho celou dobu upírala a postavila se, pomalu míříc ke dveřím. Neměla jsem naspěch, Niall byl ještě v koupelně a já chtěla s Tomlinsonem strávit co nejméně času o samotě.

Po chvíli byly dveře otevřené mojí rukou, pouštějíc tak dovnitř muže za dveřmi. Nasadila jsem nervózní úsměv.

"Ehm, Niall je v koupelně, za chvíli přijde," řekla jsem, ukazujíc mu, aby se posadil na židli, která byla v části pokoje, které by se dalo říkat kuchyňská část. Teda, snad. Měla jsem tam sporák, mikrovlnku a ledničku. Myslím, že to by se jako kuchyň brát mohlo.

Posadila jsem se naproti němu, snažíc se udržet nervózní úsměv.

"Niall vám řekl-"

"Já myslím, že by jsme si mohli tykat," přerušila jsem ho nesměle, což mu vykouzlilo menší úsměv na rtech. Jemně přikývl.

"Řekl ti to Niall?" zeptal se a trochu si poposedl. Nedivím se mu, moje židle nejsou dvakrát pohodlné, hah. Vlastně nejsou vůbec pohodlné, proto radši vždycky sedím na posteli.

"Myslíš to, že jsi upír?"

Přikývl.

"Takže, teď, teda až Niall příjde, začneme řešit tvoje zmizení," usmál se, aby mi nějak oplatil můj nervózní úsměv. Zrovna jsem se chtěla zeptat, proč moje zmizení, když se otevřely dveře od koupelny a v místnosti se objevil Niall. Když si nás všiml, kývl hlavou na Tomlinsona a posadil se vedle mě.

"Super, můžeme začít," spráskl ruce a oba dva si nás prohlédl. Nejspíš čekal, že jeden z nás promluví, ale já vlastně ani nevěděla, co chce slyšet. Obrátila jsem svůj pohled na Nialla, který se na mě taky díval.

"Co je? To je tu nějaký kroužek dívejte se na Betty?" zeptala jsem se nechápavě, přičemž se oba dva zasmáli.

"No, měla bys začít s vyprávěním," podotkl Niall s úsměvem mířeným na mě.

"Oh...," odmlčela jsem se. "Tak tedy, prostě jsem si vyjela na kole do Leigh woods, kde jsem se ztratila a pak jsem tam našla nějaký kostel. Řekla jsem si 'jo, proč se nepodívat do kostela, který je uprostřed lesa a určitě tam nikdo není', jenže jakmile jsem tam vešla, zavřely a zamkly se za mnou dveře a já tam tak zůstala zamčená na tři měsíce s Niallem," pokrčila jsem rameny. Potichu jsem se zasmála, když jsem si všimla jeho výrazu, který se mu objevil na tváři hned po mé krátké výpovědi. "Mimochodem, dáš si něco k pití? Mám tu kávu, čaj, vodu...," řekla jsem, protože mi došlo, že tohle nebude jen na pár minut.

Agr, a to jsem dneska chtěla jít spát celkem brzo.

hiii :) je tady další část a já doufám, že se vám to pořád líbí :)) já vím, já vím... už je to přece jenom něco jiného, ale i tak...

a teď... PANEBOŽE MOC DĚKUJU ZA 41,9K SHLÉDNUTÍ A 3,06K VOTES :O *.* ♥ omlouvám se, chtěla jsem poděkovat už při minulém díle, ale jak jste si určitě všimly, nestíhala jsem :D každopádně, moc moc děkuju, miluju vás ♥♥♥

btw. baví vás to pořád? :D

kami xx