The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 48

"Takže, jste si jistí, že už si všechno pamatujete?" zeptal se Louis, jak se mimochodem pan Tomlinson jmenuje. Pohled směřoval směrem k Niallovi, který ho po celou dobu našeho domlouvání, nebo bych spíše měla říct vymýšlení mého a Niallového příběhu, přerušoval a ptal se na věci, které Louis pět minut předem řekl. Výsledek? Je to prostě Niall.

Oba dva jsme kývli hlavou, díky čemuž si Lou spokojeně oddechl. Pak se postavil a usmál se na nás.

"Tak tedy, zítra na policejní stanici," řekl a s Niallovým vyprovozením odešel. Já jsem mezitím přešla k posteli a svalila se na ni. Nemohla jsem se dočkat, až na ni budu spolu s Niallem spát. Samozřejmě, v normálním slova smyslu. 

"Vidím, že ty už jsi připravená na spánek," uchechtl se potichu, když se na mě otočil. Rázně jsem přikývla a rukou poklepala na místo vedle sebe. Niall tedy zhasl světlo a svalil se na postel vedle mě.

"Co říkáš na mojí postel?" zeptala jsem se s úšklebkem na rtech a zvedla k němu pohled. 

"Hmm, je pohodlná," zasmál se a dlouze mě políbil. Když už jsme oba dva nevydrželi s dechem, tedy já, odtáhli jsme se od sebe a s přáním dobré noci kolem mě Niall obmotal svou ruku.

°°°

V noci mě probudila známá bolest v břiše. Vlastně už jsem na ni úplně zapoměla, vzhledem k tomu, že se už těch pár dní vůbec neprojevila.

Rychle jsem se postavila, což probudilo Nialla za mnou, a svými prudkými kroky zamířila do koupelny, k záchodové míse, do které jsem vyzvrátila celý obsah svého žaludku. Své oční víčka jsem bolestně tiskla k sobě a držela se za břicho, zatímco Niall mi držel vlasy vzadu na temeni, abych si je nezašpinila.

"Zase?" zeptal se starostlivě Niall, i když to bylo zřejmé. Zdola jsem se na něj podívala a v tu chvíli se jeho obočí skrčilo k sobě. "A dost. Jdeme k doktorovi a žádné odmlouvání," odsekl, opatrně mě postavil a vzal do náruče. Neodporovala jsem, vlastně jsem na to ani neměla sílu a zároveň jsem nechtěla. Nechtěla jsem mu odporovat, protože bylo jasné, že tohle se z ničeho nic prostě neděje. Jenom jsem se bála, co doktoři zjistí.

Niall mě posadil na sedadlo řidiče mého extra malého auta. Bylo to to nejlevnější, které jsem mohla sehnat. Neukamenujte mě za to.

Sedl si vedle mě a pokynul mi, abych řídila. Viděla jsem na něm, že je nespokojený, že mě musí nechat řídit, ale je to rozhodně lepší, než aby řídil on. To bychom se do nemocnice určitě nedostali. Klíčem, který Niall vzal v mém bytě na poličce, jsem nastartovala auto a dojela k nemocnici. Mezi tím bolest trochu povolila, ale to nic neměnilo na tom, že jsem do té nemocnice musela.

Vešli jsme dovnitř a zamířili k recepci naproti nám, kde seděla žena za počítačem, na kterém něco psala. Niall mě pro jistotu trochu přidržoval, ikdyž to nebylo nutné. 

Došli jsme k ženě, která k nám zvedla pohled.

"Přejete si?" zeptala se s milým profesionálním úsměvem.

"Chceme na prohlídku, už asi měsíc ji, většinou po ránech nebo večer, bolí břicho a zvrací," informoval ji a s jemným, ale přitom starostlivým úsměvem, se na mě podíval.

"Chviličku," přikývla a podívala se do počítače. "Pan doktor Payne má nyní volno. Běžte touto chodbou, třetí dveře vlevo," zvedla na nás stále přetrvávající profesionální úsměv a ukázala na její pravou stranu. Přikývli jsme a šli ke zmíněným dveřím, na které Niall zaklepal. 

"Dále," ozval se zevnitř hlas a my ho poslechli. Vešli jsme do menší místnosti, které panoval pracovní stůl, za kterým seděl sympatický muž. Měl hnědé vlasy a oříškové oči. "Čím vám mohu posloužit?" zeptal se a odložil propisku, která do teď dřímala v jeho pravé ruce. 

"Přišli jsme na prohlídku," řekl Niall a zopakoval mu to samé, co ženě na recepci. Doktor se na mě zamyšleně zadíval.

"Lehněte si sem, prosím," pokynul rukou k lehátku u zdi pokoje. "A svlékněte si tričko," dodal.

"Co si to dovolujete?" vystartoval Niall, ale já ho zastavila dříve, než stačil udělat nějakou scénu.

"To je dobrý, Nialle," uchopila jsem ho uklidňujíc za ruku a zahleděla se mu hluboce do očí. Pak jsem stočila pohled zpátky na doktora, který si trochu zaskočeně prohlížel tentokrát Nialla. "Omlouvám se," usmála jsem se nervózně a udělala, co po mě chtěl. Bez trička jsem si lehla na lehátko a zhluboka vydechla. Přece jenom, ta bolest ještě úplně nepominula. Pan doktor ke mě přešel a své ruce položil na mé stuhlé břicho, které opatrně prohmatal. Sykla jsem bolestí.

"Zajímavé," zamumlal si nejspíše pro sebe a ještě jednou prohmatal jedno místo. Pak přešel vedle postele a zapl přístroj, který moc dobře znám. To snad...

Niall's point of view.

Doslova jsem uvnitř sebe hořel, když jsem viděl, jak na ni sahá. Betty je moje! 

Snažil jsem se vyrovnaně dýchat, ale moc mi to nešlo. Kvůli ní jsem všechny nadávky nechával v sobě, kde ale vybuchovaly, až jsem to skoro cítil. Nedokázal jsem se dívat, jak nějaký neznámý chlap sahá na moji Betty, tak jsem radši odtáhnul pohled do místnosti. Nebyla nijak moc vybavená, prostě stůl, skříň, papíry, papíry, papíry a lehátko, na kterém právě osahával moji přítelkyni. Já vím, možná to přeháním, ale... Ne, nepřeháním, protože Betty je kurva moje a on na ni sahá!

Chtěl jsem se na něj vrhnout, když v tom zapl jakýsi přístroj, nebo co to bylo. Zkoumavě a zvědavě jsem se na něj díval, čekajíc, co začne s Betty dělat teď. 

Vytáhl nějakou tubu s mastí, kterou Betty rozetřel po břiše. Pak vzal nějakou věc, která patřila k tomu přístroji a přiložil ji k jejímu břichu. Chce ji snad ublížit?

"Nechte toho!" nevydržel jsem to a křikl na něj. Rychle jsem k němu přešel a vytrhl mu tu věc z ruky. Překvapeně se na mě podíval, stejně jako Betty, ale já pokračoval. "Nebudete ji ubližovat, je vám to jasný? Betty je moje a nikdo na ni nebude sahat bez mého svolení!" vykřikl jsem znova, k čemuž jsem musel dodat ještě jednu větu: "A vám jsem to, pokud vím, nedovolil," řekl jsem už klidněji, za to více zamračeněji. 

"Nialle," vydechla Betty, ale já ji přerušil.

"Ne Betty, on tě osahává, ale ty jsi moje," podíval jsem se na ni nechápavě, ale ona jen pokroutila hlavou.

"On mě neosahává," řekla trochu pobaveně a opřela se o lokty. "Jenom mě vyšetřuje. Prosím, Nialle, vrať mu to," podívala se na mě těmi jejími nadhernými oči. Nemohl jsem ji neposlechnout, a tak jsem, sice trochu s odporem, vrátil tu věc chlapovi přede mnou. Ten si ji ode mě pořád trochu zaskočeně vzal a vrátl se k Betty, která si znova lehla. Přiblížil jsem se k lehátku a chytil Betty alespoň za ruku, ať mám pořád ten pocit, že je moje. 

Doktor pokračoval, přičemž se díval na obrazovku na přístroji. A pak se na nás s úsměvem podíval. Vůbec jsem nevěděl, co to má znamenat, dokud nevypustil těch pár prostých slov z jeho úst na povrch. Přesně v tu chvíli jsem se zasekl a pustil Bettynu ruku z té mé.

"Vypadá to, že budete rodiče."

hiii :) vůbec bych nevěřila, že tak rychle stihnu napsat další díl, ale... budiž, tady to je :D je to jenom dobře, ne? :D

co na to říkáte? bude malé Niatťátko? ^^ :D 

jinak, moc vám děkuju za všechno to přečtení, komenty a ty hvězdičky! viděly jste vůbec to číslo hvězdiček při první dílu? 92! :O moc moc moc děkuju ^^ :3

tak, tady si taky udělám menší reklamu :D připravuju jednu takovou jednodílovku pro ls (jelikož jsem taky sama šílená ls ^^ :D) bude se to nejspíše jmenovat 'How to be a submissive', pokud si to ovšem ještě nerozmyslím, což je celkem i možný :D

sooo, that's it

ps. nezadávejte si na google obrázcích 'doctor payne', prosím :D :D

kami xx