The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 2

Rychle jsem zamrkala a znova se tam podívala. Nic. Zmizely. Zavládl ve mě ještě větší strach. 

Vtom mi zakručelo v břiše. Super. Úplně jsem zapoměla na snídani. Jak mám tady najít jídlo? Otočila jsem se zpátky do pokoje a přešla ke stolku. Byl tam šuplík. Pochybovala jsem, že tam bude jídlo, ale byla jsem zvědavá, jestli tam něco je. 

Otevřela jsem šuplík a všimla si přívěšku. Podiveně jsem ho vzala do ruky a prohlédla si ho. Byl to takový ten otevírací na fotky. Pomalu jsem ho otevřela a prohlédla si dvě černobílé fotografie. Na jedné byla žena se světlými vlasy. Na druhé, pravé byl muž s krátkými, tmavšími vlasy. Vtom se ozvala rána. Trhla jsem sebou a pustila přívěšek. Rozhlédla jsem se kolem sebe, zvedla přívěsek a dala ho zpátky do šuplíku. Podívala jsem se zpátky ke dveřím. Ta rána pocházela zezdola. Rozhodla jsem se tam jít podívat, i když jsem se bála. Opatrně jsem sešla schody a přešla balkon. Zaposlouchala jsem se a uslyšela menší šramocení z pod schodů. Sešla jsem úplně dolů a opatrně nahlédla. Byly tam dveře. Jakto, že jsem si jich nevšimla? 

Pomalu jsem zamířila ke dveřím a ruku položila na kliku. V duchu jsem si napočítala do tří a potom opatrně zatáhla za kliku. V tu chvíli všechno utichlo. Vešla jsem do místnosti za dveřmi a hned ji rozpoznala. Byla to kuchyně. Celou jsem si ji prohlížela a pohledem šokovaně zastavila na jídelním stole. Byl tam chleba s máslem a u toho voda. Pomalu jsem k tomu přešla porozhlédla se po kuchyni. Měla jsem šílený hlad. Když jsem si ničeho podezřelého nevšimla, posadila jsem se ke stolu a zakousla jsem do chleba. Rozhlížela jsem se. Byly tady okna, kterýma by se dalo utéct, kdyby v nich nebyly mříže. Proč tam byly? Vždyť je to kostel... Nebo ne?

Dojedla jsem a talíř dala ke dřezu. Teď vím stoprocentně, že tady nejsem sama. Částečně jsem byla ráda a částečně ne. Ta menší část říkala, že mám naději utéct, když tu nejsem sama. Bohužel ta větší část měla strach, že se mi může něco stát.

Otočila jsem se, abych mohla odejít, ale dveře se zabouchly. Doběhla jsem k nim a rychle zatáhla za kliku. Kmitala jsem s ní sem a tam, ale nepomáhalo to. Můj dech se zrychlil a já se rychle podívala do kuchyně. Co teď? Celou mě polil ještě větší strach, než jsem sem vešla. Kdo ty dveře zavřel? Proč? Co po mě chce? Hlavou mi létaly otázky, které mě zastrašovaly ještě více. Snažila jsem se uklidnit a sedla si ke stolu. Dlouho jsem tam seděla. V krvi jsem sice měla hodně adrenalinu, ale začalo mě to nudit. Postavila jsem se a prošla si celou kuchyň. Zastavila jsem se u skříňky, která byla vysoká. Zajímalo mě, co tam je a tak jsem ji otevřela. Když jsem ji otevřela, hned jsem pochopila, že to není skříň. Byly to tajné dveře. Hluboko uvnitř se mě zmocnila dětská radost. Prošla jsem měnší chodbičkou, která byla stejně úzká, jako tajné dveře. Přede mnou se rozprostírala koupelna. Počkat... koupelna? Nechápala jsem, proč by měla být koupelna tak schovaná. Nechala jsem to tak a vrátila se zpátky do kuchyně. Zavřela jsem dveře a znova se porozhlédla po kuchyni. Nic nového. Povzdechla jsem si a přešla ke dřezu. Umyla jsem talíř, utřela ho a schovala do skříňky, kterou jsem našla až po menším hledání. Nevěděla jsem, kde to patří.

Ve dveřích jsem uslyšela tiché cvaknutí. Rychle jsem se tam otočila a adrenalin v krvi mi znova vystoupil nahoru. Dveře se pomalu s vrzáním otevřely. Čekala jsem, kdo se tam objeví nebo co se stane. Ale nic. Dveře se otevřely dokořán a nikdo tam nestál. To se jako otevřely samy od sebe? Byla jsem ještě více zmatenější. Něco se tu děje. A není to moc dobrý. 

Se strachem v očích jsem vykoukla ze dveří. Nikde nikdo. Tohle prázdno mě začalo znervózňovat čím dál tím víc. Rychle jsem se vrátila do pokoje, ve kterém jsem byla před tím a zavřela za sebou. Ty dveře se otevřely hned jak jsem uklidila ten talíř. To jsem tam jako byla zavřená jenom kvůli toho, že jsem si po sobě neuklidila? 

Byla jsem ještě více zmatenější než na začátku. Lehla jsem si na postel a zapozorovala jsem se do dřevěného stropu. Je zajímavé, že to tu bylo tak udržované. Jakokdyby tady někdo uklízel... Ale kdo? Kdo mě tady drží? Kdo mi udělal to jídlo? Kdo je tady se mnou? To byla věc, která mě zajímala a zároveň děsila nejvíce. Kdo by byl schopný dělat tyhle věci tak, že bych ho ani jednou nezahlédla? Vlastně... Viděla jsem jeho oči. Poznala jsem z nich, že je to muž. Jak ale vypadá? Kolik mu je?

Připadalo mi, že mám v hlavě jenom otázky. Chtěla jsem se dozvědět, kdo je tady se mnou. Bylo to takové... tajemné. Ať už je to kdo chce, bude mít zajímavou povahu. 

Vzpoměla jsem si na přívěšek v šuplíku. Postavila jsem se a zamířila ke stolku s židlí. Posadila jsem se na židli a zatáhla za šuplík. Vytáhla jsem ho a znova si ho prohlédla. Patří to tomu, kdo mě tady, dalo by se říct, vězní? Nevím. Na žádnou z mých nynějších otázek jsem si neuměla odpovědět. Otevřela jsem přivěšek a hned mě napadaly další otázky. Kdo jsou ti lidé na fotografiích? Jsou to snad rodiče toho muže, co je tady se mnou? 

Dveře zavrzaly a já k nim hned stočila pohled. Byly pootevřené. Vždyť jsem je zavírala... Nebo ne? Nebyla jsem si jistá, ale dost mě to vystrašilo. To mám pořád chodit tam a zpátky?

Nedala jsem tomu a znova zamířila dolů do kostela. Moje zvědavost zvítězila nad strachem. Nechápala jsem to. Vždycky jsem byla velký strašpytel... A teď? Sama se procházím v zamčeném kostele, ve kterém očividně nejsem sama. Sešla jsem z posledního schodu a rozhlédla se. Vtom jsem ucítila vítr, který mi rozházel vlasy. Můj strach se zvýšil, ale pořád jsem byla moc zvědavá. Zamířila jsem na místo, kam směřoval vítr, který ani nevím, jak se sem dostal. Došla jsem znova k té soše ženy. Stále se dívala na jedno a to samé místo. Ne, Betty. Bude se tu rozhlížet jako každý jiný, pomyslela jsem si a zavrtěla nad sebou hlavou. Otočila jsem se zpátky v domění, že se vrátím do toho pokoje. Hned jak jsem se ale otočila, nemohla jsem se ani hnout. Přede mnou stál kluk s mě už známými, modrými oči...

Tak... Doufám, že jsem vás trochu napjala :) A myslím, že jste všechny pochopily, že to bude jiné kafe, než je GH :)   Kami xx