The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 27

"Betty!" celým kostelem se ozvalo Niallové hlasité vykřiknutí. Zvedla jsem hlavu od ukousnutého rohlíku a podívala se směrem ke dveřím kuchyně. Proč křikl moje jméno? Hledá mě? Ale proč? Vždyť tam má Elisabeth.

Trhla jsem sebou, když se kuchyní ozval hlasitý zvuk rozlétlých dveří. Zamrkala jsem a pohledem zastavila na obličeji známé osoby. Jeho rysy změkly, když si všiml mé nechápavé maličkosti. Jeho ruce, které byly do teď roztáhlé do dvou světových stran, svěsil podél těla. Jediné, na co jsem se teď  zmohla, byl upřímný pohled do jeho očí.

"Proč jsi zmizela?" zeptal se a o pár kroků se přiblížil. Vážně se mě na to ptá? Oči mě začaly štípat, přičemž jsem radši rychle zamrkala, aby mi z nich nevypadla nechtěná slza.

"Já... Měla jsem hlad" zalhala jsem a svůj pohled stále nechala viset na jeho očích, které sklouzly na stůl vedle mě. Taky jsem se tam podívala a všimla si rohlíku, do kterého jsem si kousla jenom jednou. Rychle jsem ho vzala do ruky a symbolicky si do něj kousla. V duchu jsem si zanadávala, jak blbě to vypadalo. Nic lepšího tě nemohlo napadnout, viď, Betty?

"Jasně..." protáhl a ruce si založil na hrudi. Otevřel pusu, aby mi něco řekl, ale Elisabeth, která vtrhla do kuchyně, ho přerušila.

"Nialle, proč jsi zmizel?" zeptala se ho, načež se jeho hlava bleskově otočila směrem k ní. Jeho ruce postupně povolovaly, až se mu svěsily zpátky podél těla.

"Já... Měl jsem hlad" využil mojí výmluvu, načež se mi na rtech ukázal posměšný úšklebek. Když už, nemohl si vymyslet vlastní stupidní výmluvu? Myslím, že nic hloupějšího ho napadnout nemohlo.

"Tak co potom děláš tady?" zeptala se nechápavě Elisabeth, načež jsem už vážně zadržovala uchechtnutí. Tahle scénka se mi zdála dost vtipná.

"No..." řekl nervózně a poškrábal se na zátylku. Zajímalo by mě, co si teď asi tak myslí.

Niall's point of view.

Kurva. To je jediné slovo, které mě teď napadá. Ale pro jistotu mlčím. Jak by se asi zatvářila Betty, kdybych to Elisabeth vážně řekl? Udělala si o mě obrázek slušného a místy romantického kluka. Tímhle bych si to tak akorát posral. A to vážně nechci. Je to vážně těžké předstírat. Teda alespoň myslím. Ze začátku to byla vážně fuška, ale teď si už tím nejsem tak jistý. Celé tohle divadélko si začínám tak nějak přivlastňovat. Ale to je chyba jenom toho zkurveného otce a toho jeho jebnutého plánu! Vážně pochybuju o tom, že může vyjít. Ale on pořád říká, že ví, proč tu mamka Betty poslala. Tak když to ví, proč mi to do prdele neřekne?!

Rozpoměl jsem se a očima si pořádně prohlédl Elisabeth. Z toho už jsem úplně vedle. Naprosto nechápu, co tu dělá a jak se sem dostala. A... Hlavně jsem překvapený, že vůbec žije. Tolik let jsem za ní smutněl a myslel si, že uhořela - to byl důvod, proč jsem se změnil - a ona se tu z ničeho nic jen tak ukáže? Nejradši bych rozmlátil všechen nábytek a vůbec všechno zařízení tohohle kostela, jenže zase mě brzdí ten otcův plán s Betty. Jestli to vážně zabere, z vysoka se na něj vyseru, a už nikdy nebudu chtít vidět ten jeho prasečí ksicht.

"Já..." vydral jsem ze sebe další slovo, kterým by mohla začínat moje výmluva, avšak nic dál mě nenapadlo. Jsem na sebe nasraný. Ty sračky, který namlouvám Betty mě napadají v sekundě, zatímco obyčejná výmluva mě nenapadne ani jedna.

"Já ho zavolala" řekla za mě Betty. Překvapeně jsem k ní otočil hlavu. Po tom, jak jsem ji nahoře ignoroval, bych nečekal, že za mě vymyslí výmluvu. Rychle jsem nasadil výraz a la má pravdu, aby to znělo alespoň trochu důvěryhodně.