The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 24

"Agr!" vykřikla jsem do polštáře, do kterého jsem měla zabořenou hlavu. Celá jsem se otočila na záda a hlavu otočila na bok, abych měla výhled na otvor na dveře, které tam ovšem nebyly, kvůli nedávnému útoku Niallova otce... Jak že se vlastně jmenuje? Tod? Bob? Něco podobného... Nemůžu si vzpomenout. To jsem ale zatlačila do zadního koutku mysli a spíše se soustředila na to, co mi Niallův otec - dalo by se říct - přikázal. Povzdechla jsem si. Nejspíše mi něco udělá, když ho neposlechnu. Stojí mi za to Niall? Mám ho natolik ráda, abych riskovala svoje bezpečí? Na to existuje jen jediná odpověď. Ano. Řeknu to Niallovi? Ano!

Sebevědomě jsem se postavila z postele a setřela si už uschnuté slzy. Vyběhla jsem z pokoje, přes všechny schody až do Niallova pokoje. Vtrhla jsem tam bez zaklepání. Nadechla jsem se, abych hned začala se svým už připraveným proslovem, avšak zasekla jsem se, když jsem si všimla, že v pokoji není nikdo jiný, než já. Nechápavě jsem si prohlédla celý pokoj. Vyšla jsem z jeho pokoje a prohledala všechny místnosti, do kterých jsem se mohla dostat. Uprostřed velké místnosti jsem se zastavila a začala se klepat strachem. Bylo to, jako když jsem byla v bezvědomí. Pořád jsem se ohlížela za sebe, jestli se tam náhodou neukáže Niallův otec.

"Nialle?" špitla jsem nejistě a znova se ohlédla za sebe. Vystrašeně jsem polkla a ještě více se rozklepala.

"Nialle?!" křikla jsem do kostela hystericky. V mých očích mě začaly štípat slané slzy, které se ztěžka udržely v očních kanálcích.

"Betty?" uslyšela jsem za sebou ten sametový a uklidňující hlas. Hlasitě jsem vydechla, otočila se a vrhla se Niallovi kolem krku. Vdechla jsem jeho sladkou vůni a spustila slané slzy. Bála jsem se, že mě opustil. Že odešel beze mě, i když bych netušila jak.

"Kde jsi byl?" vzlykla jsem mu do trička, přičemž jsem rukama stlačila lem jeho trička vzadu na krku.

"V... Pokoji rodičů" špitl a já k němu zvedla pohled. Na rtech měl trochu krve, takže bylo jasné, co dělal. Uvědomila jsem si, že na ty dveře jsem zapoměla.

Ruku jsem natáhla k jeho rtu a krev mu se smutným úsměvem setřela. Pak jsem hlavu znova položila na jeho hruď a užívala si jeho přítomnost.

"Co se stalo?" zeptal se starostlivě a nosem prohrábl moje vlasy.

"Já... Tvůj otec..." začala jsem a všechno, co jsem měla přichystané, bylo to tam.

"Můj otec?" odtáhl se rychle a zadíval se mi do očí. Přikývla jsem a zhluboka jsem se nadechla, abych mohla normálně mluvit.

"Já... První se omlouvám, že jsem na tebe byla taková... Tvůj otec... To on mě uvedl do bezvědomí, aby mi řekl, že tě mám prostě nechat tak. Nebavit se s tebou" vydechla jsem a sledovala, jak se Niallovi rozšiřovaly zorničky.

"Proč?" zeptal se po kratším tichu.

"Abych se u vás nemotala."

"U koho?"

"U... Tebe a někoho z tvojí minulosti" řekla jsem třesoucím se hlasem.

"Nialle? Jaktože tohle může? Jaktože mě může uvést do bezvědomí?" zašeptala jsem, přičemž se mi slzy začaly znova drát z očí. Vždyť ten chlap mě může jen tak dát do bezvědomí klidně i navždy! To už mě potom rovnou všichni můžou brát za mrtvou.

"Víš... Možná jsem ti zapoměl říct, že můj otec je hlavní upír" řekl potichu a přivřel oči. Otevřela jsem pusu a nevěřícně se na něj dívala.

"Takže on může celou tu dobu dělat takovéhle věci a ty mě klidně necháš v nevědomosti?" řekla jsem, přičemž jsem zvyšovala frekvenci svého hlasu. Mlčel. Oba dva jsme byli ticho a dívali se na sebe, jako na blázny.

"A navíc... Nemá být hlavní upír ten nejstarší?" řekla jsem, abych přerušila tenhle maraton kdo je větší blázen pohledů.

"No... Jo, ale taťka si tenhle titul vysloužil díky jeho chování. Ale nebývá to časté..." odpověděl, načež jsem se uchechtla. Jasně, díky jeho chování. To jsou upíři vážně takoví pitomci, jako ve filmech? Sklonila jsem hlavu a zamyslela se. Vlastně to je jedno. Vždyť jsem přijala fakt, že existujou upíři a andělé! Všechno ostatní je proti tomu nic.

"Ehm... Betty?" prolomil Niall to chvilkové ticho plné přemýšlení. Zvedla jsem na něj hlavu a pobídla ho, aby pokračoval.

"A... Neříkal taťka někoho konkrétního, z mojí minulosti?" zeptal se, přičemž dal dva prsty jeho levé ruky na mou bradu, aby mi jí dal výše. Zakroutila jsem hlavou a povzdechla si. Udělala jsem krok dopředu, ruky obmotala kolem jeho těla a přitiskla se k němu.

°°°

Po slepu jsem se vymanila z Niallového stisku a postavila se z postele. S rukama před sebou jsem došla k oknu, které jsem hned na to otevřela. Zhluboka jsem se nadechla. Všude kolem byla tma. Jediný zdroj světla byl přibývající měsíc, který byl téměř v úplňku. Nemohla jsem usnout, jelikož jsem se bála, že když usnu, Niallův otec zařídí, abych se už neprobudila. A to jsem nechtěla. Už jen kvůli Niallovi. Jak by se asi cítil, kdyby se ráno probudil se mnou v náručí, bez pohybu, možná i bez dechu?

Ruky jsem položila na parapet okna a trochu se z něj naklonila. Vdechla jsem svěží, noční vzduch a rozhlédla se. Jemně jsem se zatřásla, když jsem si uvědomila, že mám přímý výhled na hřbitov. Radši jsem se rozhlédla za hřbitov na les. Na jednom místě se najednou něco hnulo. Zaměřila jsem svůj pohled na to místo a chvíli vyčkávala, jestli si něčeho všimnu, nebo jestli se mi to jen zdálo. Po chvilce, když jsem si zvykla na změnu z úplné černoty do přítmí doprovázeného měsíčním svitem, jsem si všimla siluety nějaké osoby. Vylekaně jsem sledovala její pohyby, dokud se nezastavila a neotočila ke mě. Je možné, že mě vidí? Nebo že se na mě dokonce dívá?

Kvůli dálce a samozřejmě také tmě jsem nerozeznala, jestli je to muž, nebo žena. Ruka neznámé osoby se pomalu zvedla a pak ukázala na mě. Vystrašeně jsem se zatřásla a jako přikovaná nehybně stála. Teď bylo jasné, že se dívá na mě. Může to být někdo z Niallovy minulosti? Je to ta osoba, která tu má za námi přijít? Jestli ano, jak se dostane dovnitř?

Její ruka se pomalu svěsila zpátky podél těla, načež se jí zaleskly oči. Otočila se, pomalým krokem vykročila do lesa a po chvíli se mi stratila z dohledu. Prudký vítr narazil do mojí tváře, čímž mě probudil z transu, který na mě dopadl kvůli strachu. Roztřeseně jsem se narovnala a zavřela okno. Proč na mě ta osoba ukazovala? A co tu vlastně v tuhle pozdní dobu dělala?

Lehla jsem si zpátky vedle Nialla a zavřela oči. Tohle radši Niallovi říkat nebudu. Ještě by kvůli toho šílel a chodil by se mnou i na záchod. A to se mi nezdá jako dobrý nápad...

Zachumlala jsem se do deky a otočila se na bok. Po dlouhém snažení se usnout, se mi to konečně podařilo...

Takže... Absolutně nechápu, jak jsem mohla psát dva díly za jeden den -_- existuje jen jediné logické vysvětlení... Měla jsem nohu v sádře, tím pádem jsem u kompu seděla celý den :D Ale k části... Chtěla jsem to přidat dřív, ale byly špatné okolnosti :D První jsme si psaly s milkystyles, potom jsem se musela učit (ano, už teď mě mamka nutí učit se -_-) a ještě mám klavír a zpěv, tak snad mě chápete :)) doufám, že se vám část líbila a jestli vás napadlo, kdo by mohl být ta osoba z Niallovy minulosti, neváhejte a napište to do komentů! :D   Kami xx