The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 7

Ležela jsem na posteli a zamyšleně se dívala do stropu. Od té doby, co mi Niall řekl, že je upír, jsem nedělala nic jiného. Jenom ležela. Stále jsem přemýšlela nad událostí z před pár minut. Jakmile mi to Niall řekl, bezpečně mě postavil a zmizel. Hlavou mi výřily myšlenky. Není to celé jenom nafintěné? I ta kniha? Ale jak by mohl Niall vždycky tak rychle zmizet a naopak se objevit? Pro to nemám žádné vysvětlení. Jedině, že by Niallovo tvrzení bylo pravdivé. Z televize si pamatuju, že v hodně filmech a seriálech uměli upíři rychle běhat. Takže to by vysvětlovalo Niallovu rychlost. Ale... Háček byl v tom, že jsem tomu odmítala uvěřit. Upíři přece neexistujou. Jsou jenom v televizi a to jako nadpřirozené postavy a myšlenky scénaristů. Prostě to není možné. Ale na druhou stranu... Prostě se to jinak vysvětlit nedá...

Podívala jsem se z okna a povzdechla si. Tak ráda bych tu teď měla někoho, kdo by mi to všechno vysvětlil a dostal mě z téhle zoufalosti. Problém byl v tom, že jsem nikoho takového nikdy neměla. Moji biologičtí rodiče se mě zbavili hned jak jsem se narodila. Pak se mě ujali moji nevlastní rodiče, které ze srdce nenávidím ještě teď. Neumím to vysvětlit. Prostě jsme si nesedli. Oni pořád doufali, že se to jednou změní. Ale byli jenom naivní. 

Posadila jsem se na okraj postele a nohy svěsila dolů. Rukama jsem si prohrábla vlasy a pak je znova položila zpátky na postel. Na zemi jsem si všimla stále nevypraných ponožek od krve. Povzdechla jsem si, obula si boty a ponožky vzala do ruky. Zamířila jsem ven z věže. Proč sakra nemůžu udělat všechny věci naráz a musím chodit pořád tam a zpátky!? Už mě to přestává bavit. Nejradši bych se někam zašila a nikdy nevyšla. Jenže tady nebylo kde. 

Došla jsem až do koupelny a do starého umyvadla nalila vodu. Byla to ještě spíše taková ta mísa, než umyvadlo. Předchůdce umyvadla.

Do vody jsem dala ponožky a snažila se je aspoň trochu vyčistit. Po chvilce jsem to vzdala. V čisté vodě to nepouštělo. Porozhlédla jsem se po koupelně, jestli tady nenajdu něco, čím bych to mohla vyčistit více. Proč já blbá si brala bílý ponožky? Nic lepšího mě napadnout nemohlo. 

Prohledala jsem všechny skříňky. A skutečně. V jedné z nich jsem našla mýdlo. Nebylo to sice to tekuté, ale lepší něco než nic. Ponožky jsem pořádně vydrhla a vodu potom vylila do vany. Vzala jsem si je do ruky s úmyslem je pověsit ve věži. 

Postupně jsem procházela místnostmi až jsem došla do té velké. Rozhlédla jsem se. Uvědomila jsem si, že jsem si to tu ještě pořádně neprohlédla. Strop lemoval jakýsi vzor, který se skládal z vlnek, spirál a různých takových ozdob. Otočila jsem se a podívala se na vstupní dveře, které lemoval stejný vzor. Pak jsem pohled zaměřila dopředu, kde byla socha. Za sochou byl nahoře na stěně trojůhelník, ve kterám bylo oko. Pamatuju si, jak mě nevlastní rodiče nutili s nimi chodit do kostela. 'Matka' mi říkala, že tenhle znak znamená Boží oko. Pod Božím okem byl zlatý obraz, který představoval lidi, kteří se s nataženýma rukama dívali nahoru. Přešla jsem k soše. Mě neznámá žena měla na krku přívěsek. Byl to měsíc v úplňku a vedle něj byl vždy ubívající nebo přibývající měsíc. Tenhle znak jsem neznala. Oblečená byla v šatech z květin a různých rostlin. Fascinovaně jsem si sochu prohlížela. Ten, kdo ji tesal, musel být skutečný umělec. Takové díla se moc nevidí.

"Ehm, ehm," uslyšela jsem falešné zakašlání za sebou. Trhla jsem sebou a rychle jsem se otočila. Stál tam Niall. Ze strachu jsem stlačila ještě pořád mokré ponožky, které díky mýdlu nebyly tak špinavé. Prohlédla jsem si Nialla. Jako vždy měl na sobě černé oblečení. Teď to byly černé džíny a tričko s krátkým rukávem, které mělo jak jinak taky černou barvu. 

Niall pomalu přešel až ke mě a pak si prohlédl sochu. Chvilku na ni visel pohledem a pak se podíval na mě. Jeho nyní modré oči se do mě vpíjely, stejně jako ty moje do jeho. Bylo to, jako kdybych se topila v té nejhlubší studně, která měla vodu čistě křišťálovou. Moje hnědé oči byly proti tomu nic. 

"Bavíš se hodně?" prolomil ticho. Rychle jsem zamrkala, abych se dostala z transu, do kterého mě uvedly jeho oči a nechápavě se na něj podívala. Ruce zkřížil na své hrudi, která byla mimochodem dobře vidět díky těsnému triku. Nenápadně jsem očima sjela na jeho hruď a prohlížela si jeho svaly. Pak jsem rychle zvedla hlavu.

"Co?" zeptala jsem se nechápavě. Nevěděla jsem, co by mě mělo bavit. 

"No, čumění na mě. Hlavně, že já se na tebe čumět nemůžu," zvětšil svůj úšklebek a já se začervenala. Nejspíš nebyl dobrý nápad si ho prohlížet. Sklonila jsem hlavu a ponožky stiskla ještě více. Před ním jsem byla tak nervózní. Ale nevěděla jsem proč.

Po chvilce prohlížení si mých ponožek jsem hlavu zvedla a zadívala se na sochu. Prohlížela jsem si každý kousíček, jen aby mi pohled opět nesklouznul na Nialla. 

"Víš, kdo to je?" zeptal se a já na něj, i přes svojí přísahu, že se na něj nepodívám, otočila. Zakroutila jsem hlavou a trpělivě a zároveň zvědavě jsem čekala, jestli mi o soše něco řekne. 

"To je Bohyňe. Vidíš ten její přívěsek? To je její znak. Naše rodina ji byla vždy věrná a dávala ji oběti. V našem případě těla bez krve," řekl a já se otřásla strachem. Oni z někoho vysáli krev a potom ho obětovali nějaké Bohyni?

"Jak?" zeptala jsem se. Pochybovala jsem, že by je hodily tady před sochu a nechali to tak. 

"Vzadu za kostelem je hřbitov," pokrčil rameny a já se ještě více zatřásla. Takže on je tady i hřbitov? Z tohohle místa mám ještě větší husí kůži. 

"Ale... Z mojeho okna nejde vidět," zašeptala jsem. Bála jsem se, že mi kvůli strachu selže.

"Z mojeho jo," řekl a hned potom mě vzal do náruče. Vystrašeně jsem se na něj podívala a rychle se ho chytila kolem krku, abych nespadla. Rozeběhl se svojí superrychlostí a já nic neviděla. Vlastně jsem si toho pomalu ani nevšimla, kdyby nebylo silného tlaku, který mě tlačil na Nialla. Ani ne za sekundu jsme byli v Niallově pokoji, který byl ve věži, v které jsem ještě nebyla. Položil mě na zem a já se porozhlédla. Jediné odhalené okno bylo to, které mělo výhled na druhou věž. Další dvě byly zakryty jakýsima deskama. Niall sundal desku z pravého okna a pobídl mě, abych k němu přišla. Pomalu jsem k němu přistoupila a podívala se ven z okna. Vážně tam byl hřbitov. Chtěla jsem se dotknout okna, ale Niall mě rychle zastavil.

"Nedotýkej se toho okna!" vykřikl a moji ruku dal rychle dolů. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Ta okna mají štít. Když se jich dotkneš, odmrští tě to," vysvětlil a já se podívala na okno. Má pravdu? A proč to nedělají okna i v druhé veži?

"Ale v druhé věži to nedělají...," trochu jsem se skrčila. Nechápavě se na mě podíval. 

"Dělají," protiřečil mi. Vzpoměla jsem si, jak ke mě Niall přišel a chtěl mě znásilnit. Opřela jsem se okno, ale neodmrštilo mě.

Niall se přiblížil a já se od něj otočila. Pak jsem ucítila dotek na mých zádech. Instinktivně jsem se posunula o krok dopředu. To jsem ale neměla dělat, protože jsem zakopla. Rychle jsem dala ruce před sebe a chytila se okna.

Tady máte dalšíííííí!! :)) Myslím, že za tohle bych dostala i jedničku ze slohovky :D ale zpátky k příběhu... Tak... Trochu jsem tam zamotala i wiccu (kdyby někdo nevěděl, wicca je náboženství, ve kterém není jenom Bůh, ale i Bohyně, která představuje Matku Zemi) :) samozřejmě, nebojte, já v Bohyni nevěřím :D ani nejsem wiccanka, nebo jak se jmenují ti, kdo wiccu preferujou :DD takže... děkuju za přečtení! :3   Kami xx