The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 45

Neschopná slova jsem od Nialla odvrátila pohled na zem. Ještě nikdy v životě se mi nezdála tráva zelenější a hebčí na pohled. Bez rozmyslu jsem pustila Niallovu ruku a sundala si boty a ponožky. Nohy jsem zabořila do měkké trávy a oči slastně zavřela. Pak jsem pohled znova otočila na Nialla, který mě celou dobu pozoroval. Spokojeně jsem se usmála a pak se rozeběhla po trávě. Tak blažený pocit. Sice si možná říkáte, že dva měsíce nejsou moc, ale já už byla prakticky smířená s tím, že tam budu navždy. A co teď musí prožívat Niall.

Zastavila jsem se a otočila se na něj. Bez výrazu se díval do lesa, přičemž se vůbec nepohnul. A pak najednou zmizel. Rozhlédla jsem se kolem sebe a pak pokrčila rameny. Určitě se šel jenom proběhnout, protože... Vždyť byl v tom kostele zavřený něco kolem třísta let!

Proto jsem s úsměvem sklonila hlavu na své nohy. V tom za mnou něco zašumělo. Myslela jsem si, že je to Niall, tak jsem se s přetrvávajícím úsměvem na rtech otočila, ale nikdo tam nebyl. Chtěla jsem se tam jít podívat, ale někdo mě ze zadu chytil za boky, čímž mi to znemožnil, ale mě už to bylo jedno, jelikož můj hlavní cíl se právě nacházel přímo za mnou.

"Víc šťastný už být nemůžu," řekl mi do krku a pak ho políbil. Odklonila jsem hlavu na bok a nechala ho obsypávat můj krk motýlími polibky. Pak mě k sobě otočil obličejem a hluboce se mi zadíval do očí, ve kterých mu tančily jiskřičky štěstí. Zahřálo mě u srdce, vidět ho takhle. Rozšířila jsem svůj úsměv a dala mu jemný polibek na rty. Vlastně to ani polibek nebyl, jen lehké otření rty o rty, ale mě to stačilo. Jemu ale asi zjevně ne, a tak si mě přitáhnul do daleko hlubšího polibku. Konečně, po celém mém životě, jsem se s Niallem cítila milovaná.

V hlavě mi začaly vířit myšlenky, jak Niall zareaguje na všechny to 'nové' vynálezy, které stačili lidé vynaleznout za dobu, kdy byl zavřený. Ale všechny ty teorie a myšlenky jsem 'zahodila' s tím, že si na to snad zvykne.

Odtáhli jsme se od sebe a zhluboka se nadechli svěžího vzduchu, který tady v lese panoval. Otevřela jsem oči, které jsem zavřela, aniž bych si to neuvědomila, a podívala se zpátky na Nialla, který se na mě tentokrát nedíval. Jeho pohled utkvěl na vysokém kostele vedle nás. Snažila jsem se z jeho pohledu vyčíst nějakou emoci, ale nepodařilo se mi to. Byl neutrální.

"Nepůjdeme odsud?" zeptal se mě po asi minutovém tichu. Pomalu jsem přikývla a naposledy se podívala na kostel, než jsme se k němu otočili zády a zamířili k mému kolu, opírajícího se o strom. Vzala jsem ho za rukojetě a s úsměvem se podívala na Nialla, čímž jsem mu naznačila, že můžeme jít. On jen daroval divný pohled věci v mých rukou. Ach jistě, kolo bylo vynalezeno až v 19. století, je jasné, že neví, o co jde. Což se mi zdá v dnešní době celkem vtipné, takže se mi na rtech vytvořil pobavený úšklebek, zatímco jsem se dala do kroku.

"Počkat," zasekl se Niall a rozhlédl se kolem nás. Věnovala jsem mu nechápavý pohled. "... kudy vlastně půjdem?" zeptal se mě a dál se rohlížel kolem, snad v naději, že to tu pozná nebo aby alespoň zahlédl nějakou cestičku.

"Tady nic nehledej. Já se sem dostala díky tomu, že jsem se ztratila-"

"Takže nevíš, kudy máme jít?" skočil mi do řeči a s plachým pohledem se na mě podíval.

"No, vím, že jsem šla pořád rovně, takže by jsme to mohli zkustit... Tudy...?" řekla jsem nejistě a ukázala před sebe. Pochybovačně se na mě podíval a já mu věnovala jeden ze svých nevinných zkus-mi-věřit-a-pokud-to-nevyjde-shodím-to-na-tebe pohledů. Pokrčil rameny a nerozhodně přikývl. Spolu jsme se tedy vydali vstříc lesu před námi. Bloudili jsme mezi stromy a Niall stále obracel svůj pohled na kolo, které jsem vezla vedle sebe. Přes větvičky a všechny ty porosty na zemi se mi vezlo celkem špatně a Niall si toho zjevně všiml.

"Nemám... to vzít já?" zastavil se a tázavě se na mě podíval, přičemž si na slovu 'to' dal záležet.

"Troufáš si?" ušklíbla jsem se, zatímco on protočil oči. Pokrčila jsem tedy rameny a předala mu řidítka od kola. Prohmatal si je a pak se s kolem vedle něj rozešel kupředu. Šla jsem vedle něho a s úšklebkem na rtech ho pozorovala. Zatáčení řidítek ode mě nejspíše odkoukal, ale co minutu jsem od něj slyšela tiché "au", když pedál narazil do jeho nohy. Pokaždé jsem to nevydržela a potichu se zasmála. Po asi deseti minutách jsem uslyšela jeho naštvané zabručení a hned na to si dal kolo pod paži a dlaní chytil rám kola. Překvapilo mě, s jakou lehkostí to kolo nesl, ale pak mi hlavou probleskla jedna věta.

Vždyť je to upír.

Zavrtěla jsem hlavou a otočila jsem ji dopředu, abych se podívala před sebe, jestli náhodou nevyhlídnu cestičku, kterou jsem před dvoumi měsíci ztratila. Ničeho jsem si ale nevšimla.

"Kurva," uslyšela jsem vedle sebe Niallovo zaklení. Stočila jsem k němu pohled, abych zjistila, co to způsobilo. Přední kolo bylo nejspíše moc těžké a tak se otočilo na bok, čímž se pohnula i řidítka, která narazila přímo do Niallova hrudníku. "Na co je to vlastně dobrý? Mě to připadá jako nějaký nesmysl," zabručel nespokojeně.

"Je to kolo a jezdí se na něm. Je to rychlejší než chůze a běh," řekla jsem a on se na mě nevěřícně podíval. "Teda pro mě," dodala jsem, když jsem si vzpoměla, jakou rychlostí umí Niall běhat.

"Aha," řekl, ale i přesto obdaroval kolo zamračeným pohledem. Uchechtla jsem se a podívala se zpátky před sebe.

"Hele, není tam cesta?" zeptala jsem se a ukázala pár metrů před nás. Niall se tam podíval.

"Nevím," zamumlal, ale zrychlil krok, aby se dostal k místu, kde jsem ukazovala. Když jsme tam oba došli, vážně se před námi rozprostřela menší prošlapaná cestička, která na tom místě jakoby končila. Tak proto jsem ji ztratila. Zvláštní...

Oba dva jsme se na sebe podívali a vstoupili na cestičku. Šli jsme dál, přičemž já se podívala na Nialla. To kolo ho zřejmě hodně štvalo.

"Dej mi to," řekla jsem a zastavila se.

"Ne, to je dobrý, mě už to tak nevadí...," odmlčel se a podíval se na mě. Nevěřícně jsem dala hlavu na bok a ruce si skřížila na hrudi, příčemž se jedno moje obočí vyhouplo nahoru. "No tak jo, vadí, ale radši ho budu tahat já, než abych ho dal tobě. Nemusíš se o mě starat," svolil a dál držel kolo v ruce.

"Kdo říká, že se o tebe starám? Já se na něj chci posadit a jet, bude to rychlejší a pro oba dva výhodnější," zasmála jsem se a on se uraženě zamračil. Postavila jsem se na špičky a naklonila jsem se k němu, abych mu dala jemný polibek, aby se tolik nemračil a pak se vrátila zpátky na celé chodidla. "A teď mi dej to kolo," usmála jsem se nevinně. Uchechtl se a tentokrát povolil. Kolo postavil na zem a předal mi ho. Já se na něj posadila a rozjela se, zatímco Niall vedle mě běžel pro něj pohodlným tempem. Z malé prošlapané cestičky se s průběhem času stala větší, listím zapadaná cesta. Pro sebe jsem se usmála, protože jsem věděla, že se blížíme k pomyslnému východu z rezervace.

A co pak?

Pak půjdu vstříc svému starému životu. Po boku s Niallem.

hiii :) tady máte další díl! :)) zřejmě se vám to zdá nudný, protože... ono to nudný je :D já osobně nemám většinou ráda začátky a tohle takový začátek vlastně je... soo... snad mě chápete :) a navíc, tenhle díl je o tom, jak se spolu dostávají ven z lesa, takže... už jen to je celkem nudný, hih :D

tak snad jsem vás neunudila k smrti a 'uvidíme' se při dalším díle :D

btw. mám ještě pár nápadů, takže... snad se máte na co těšit! :D ;) Kami xx