The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 18

Chtěla jsem sníst poslední kousek mého croissantu, ale když jsem si ho chtěla dát do pusy, zahřmělo a já se místo toho kousla do prstů, kterými jsem ho držela.

"Au" sykla jsem a prohlížela si postižené prsty. Zvedla jsem hlavu a setkala se s Niallovým pobaveným šklebem.

"To není vtipný" zamračila jsem se a z Niallova hrdla unikl smích. Ještě více jsem se zamračila, ale i tak ho stále nepouštěla. Znova zahřmělo a já silně stiskla jeho ruku. Postupně jeho smích utichal, až mu už jenom zůstal úsměv na rtech. Podívala jsem se z okna a jemně vystrašeně se dívala na černá mračna.

"Pojďme ke mě do pokoje" promluvil Niall a já na něho okamžitě obrátila pohled.

"Tam nahoru? K těm mračnům? Nebojíš se, že do tvojí věže uhodí blesk?" vyhrkla jsem na něj rychle a vystrašeně. Byla jsem více nervózní než normálně. Nejspíše to bylo tím, že tenhle kostel je dost vysoký a navíc nemá hromosvod, zatím co dům, ve kterém byl můj byt byl nižší a nehrozilo, že by do něj uhodil blesk. Ale i tak jsem se bála.

"Nikdy se to zatím nestalo. A to tu bydlím dost dlouho" řekl pobaveně a postavil se. Zatáhl za mojí ruku, aby mě taky postavil.

"Ale slyšíš tam to slovíčko zatím?" řekla jsem nervózně, když jsme znova stáli naproti sobě. Niall se jenom uchechtl, pokroutil hlavou a začal mě tahat do jeho pokoje. Nedobrovolně jsem za ním šla.

"Betty. Proč prostě nemůžeš jít normálně? Já bych tě vzal klidně na ruce, ale..." odmlčel se a já vyzvedla pravé obočí.

"Ale?" zeptala jsem se. Jeho oči krátce zabloudily k našim rukám a já se usmála. On se mě nechce pustit. To je tak roztomilé... Ale i tak to chci od něj slyšet.

"Ale?" zopakovala jsem otázku a čekala, jestli mi to řekne. Chvilku bylo ticho. Niallovy oči konečně dobloudily k těm mým a on si povzdechl.

"Nechcisetěpustit" řekl rychlým a mumlavým hlasem.

"Cože?" zeptala jsem se a s úsměvem k němu ze srandy natáhla ucho.

"Prostě se tě nechci pustit" řekl poraženecky a sklonil hlavu. Nevydržela jsem to a s úsměvem se na něho vrhla. Jednu ruku jsem obmotala kolem jeho pasu a tu druhou, za kterou jsme se drželi, jsem zvedla vedle našich hlav. Niall zvedl hlavu a podíval se na mě. Dala jsem mu letmý polibek na rty a pak se od něho odtáhla. Usmála jsem se na něho a tentokrát ho začala tahat já. Úplně jsem zapoměla na bouřku, která obklopovala kostel. Tu mi ale hned připomnělo hlasité zahřmění nad námi. Stuhla jsem na posledním schodě. Neodvažovala jsem se vkročit do Niallova pokoje, protože jsem věděla, že z okna uvidím tu bouřku. Kostelem se rozeznělo hlasité šumění, což znamenalo, že začalo pršet.  Sakra.

Niall se postavil přede mě a zamával mi rukou před obličejem.

"Země volá Betty. Žiješ?" zeptal se Niall a já rychle zamrkala. Přikývla jsem a rozhlédla se. Pohledem jsem zastavila až na okně za mnou. Zachvěla jsem se při pohledu na tu bouřku venku.

"Tak pojď" povzbudivě se usmál a začal mě tahat do jeho pokoje. Polkla jsem a vešla. Oči mi hned zabloudily k oknu a já se znova zachvěla. Tohle bude dlouhý den.

°°°

"Betty?" zeptal se potichu Niall, když jsme společně leželi na jeho posteli. Jeho ukazováček kroužil po mojí dlani, zatím co já obkreslovala jeho svaly. Fascinovalo mě, že je tak vypracovaný. Myslím tím... Vždyť tu nemá žádné posilovací stroje ani nic takového. Možná, že by zdvihal nábytek? Nevím.

Zvedla jsem k němu hlavu a naznačila mu, aby pokračoval.

"Víš... Nechceš otevřít okno? Aby se to tu provětralo..." odmlčel se. Z jeho tváře jsem vyčetla dost jasnou nervozitu. Proč by měl být nervózní, když se mě ptá, jestli neotevřu okno?