The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 10

Už hodnou chvíli jsem se na Nialla nevěřícně dívala a zpracovávala, co vlastně řekl. Po chvilce mlčení, se rozhodl znova promluvit.

"No... Moje matka tu prostě chodí a zásobuje mě. Teď už i tebe," podíval se na svoje nohy a přešel vedle mě k posteli, kde se posadil. Prsty na svých rukách si propletl a povzdechl si. Už jsem otevírala pusu, že se ho zeptám, s kým mluvil, ale zarazila jsem se. Nevěděla jsem, jak bude reagovat. Zavřela jsem pusu a hlavu zase sklonila. 

"A taťka... o tom nic nevím," řekl rychle a já na něj zvedla pohled. Z jeho tváře šla dost jasně vyčíst nervozita. Že by mi lhal?

"A... kdo zavřel ty hlavní dveře?" zeptala jsem se opatrně. Podíval se mi do očí a chytil mi jednu ruku do té své.

"To mamka... Ona jediná je umí otevírat. Zná na to nějaké zaklínadlo či co. Víš... Ty víš, jaký jsem," pohlédl mi hluboko do očí. Tak nějak jsem nepochopila, co právě řekl a tak jsem to taky nechala odrazit ve svojem nechápávém pohledě.

"Vždyť víš... Takový... ehm... jak to říct...," odmlčel se, sklopil pohled a zapřemýšlel. Došlo mi, co chtěl říct.

"Zlý? Nepříčetný?" zeptala jsem se. 

"No... neřekl bych zrovna zlý... nebo jo?" pokrčil nos a vzhlédl. Pokrčila jsem rameny. Stoprocentně jsem věděla, že ne hodný.

"No... Jednou... Nebo možná víckrát to zašlo do extrémů... Víš...," udělal dramatickou pauzu. Trhaně se nadechl a podíval se na mě pohledem, který mě znepokojoval. Bála jsem se, co mi chce říct.

"V-víš... Já... Ech... Já... Jsem pil krev z lidí. Hodně," dodal a já zamrzla. Vytáhla jsem svou ruku z jeho a vystrašeně jsem se na něj dívala. Postřehl to a napjal se.

"Víš... Ale... Já... No...," nemohl se vymáčknout. Odsunula jsem se od něho a šmátrala po dece, abych se více přikryla. Poraženě sklonil hlavu.

"Proto mě tu mamka zamkla a zásobovala zvířaty, z kterých jsem byl nucen sát krev místo lidí. Ven nebo dovnitř mohla jenom ona. Teda pořád jenom ona. Proto mě překvapilo, že ses tady dostala," řekl a hrál si s prsty na rukou. Zašmátrala jsem po zemi vedle postele a vzala si kalhoty. Postavila jsem se a rychle si je začala oblékat.

"Betty," postavil se přede mě. Nevšímala jsem si ho a dál se zabývala knoflíkem na riflích, který se mi nedařil zapnout, kvůli rozklepaným rukou. Sakra!

Niall se ještě více přiblížil a já k němu rychle švihla pohledem.

"Běž ode mě!" křikla jsem a odstoupila. Niall si nervózně prohrábl vlasy.

"Betty... Já s tím přestal... Nadobro!" znova se přiblížil, ale já odstoupila. Konečně jsem si zapla knoflík a rozhlédla se po pokoji, abych našla tričko. Leželo na druhém konci pokoje. Rozešla jsem se za ním, ale zastavil mě stisk na pravém zápěstí. Zavřela jsem oči, ale neotáčela se. Nemohla jsem. Vždyť on zabíjel lidi jenom kvůli hladu! Radši jsem ani nechtěla vědět kolik. 

"Betty, prosím" trhnutím si mě otočil. Otevřela jsem oči a podívala se do těch jeho, které byly plné citu, který jsem nerozpoznala. 

"Nech mě," sykla jsem a snažila se mu vyvléknout ze sevření. Marně. Držel mě dost silně na to, abych se mu vyvlékla. 

"Já s tím přestal!" bránil se.

"Ale jenom kvůli tomu, že tě sem matka zamkla!" křikla jsem mu do tváře. Ztichl. Celý pokoj se ponořil do hrobového ticha, které mi nebylo ani přinejmenším přijemné. Jeho stisk povolil a já se mu vysmekla. Rychle jsem si vzala tričko a vyběhla z věže. Známe se tak krátko, ale i tak mě bolí od něho utíkat. Proč? Zabíjel lidi! Probuď se, Betty! Křičela jsem na sebe. Byla jsem tak vystrašená a zároveň zmatená z mých citů, že se mi po tváři začaly kutálet slané slzy, kterých jsem si všimla až po chvíli. Rychle jsem si je setřela hřbetem ruky a zamračila se. Ne! Nebudu brečet kvůli někomu, kdo zabíjel lidi! 

Přeběhla jsem celý kostel až do druhé věže. Třískla jsem za sebou dveřmi. Rozeběhla jsem se k posteli, do které jsem hned skočila a zachumlala se do ní. Sice se mi nechtělo spát, ale na nic jiného, než ležení v posteli jsem se nezmohla. Zavřela jsem oči a ponořila se do myšlenek.

°°°

Místností se ozvalo zavrzání dveří. Otevřela jsem oči a posadila se. Rukama jsem si protřela oči a zadívala se směrem ke dveřím. Nikdo tam nebyl. Ale na zemi jsem si všimla tácu s jídlem. Ihned jsem si vzpoměla na to, co jsem se od Nialla dozvěděla. Postavila jsem se a došla před tác, který ležel na posledním schodu.

Zadívala jsem se do točitého schodiště a nadechla se.

"Nech si to! Já nemám hlad!" křikla jsem a kopla do tácu, který se kutálel po schodech dolů, spolu s vysypaným jídlem. Hned, jak jsem to udělala, jsem si rukou chytila palec na noze. Nic jsem na něm neměla. Ani ponožku, ani boty. Otočila jsem se do pokoje, po kterém jsem se rozhlédla. Super. Zapoměla jsem si u Nialla ponožky a boty. 

"Říkala jsi něco?" zeptal se Niall, který teď stál na schodech. Prudce jsem se na něj otočila a zamračila.

"Nech si ti svý milodary a dones mi radši moje věci," zamračila jsem se ještě víc. Nevím, proč jsem byla naštvaná. Neměla bych se spíše bát?

"Ale... Bettynka se naštvala? Pokud vím, klidně bych z tebe teď mohl vysát život! Tak neser!" zakřičel až jsem nadskočila. Začala jsem se bát, ale ani za nic jsem to nenechala na sobě znát. Pevně jsem se postavila.

"Tak dělej! Stejně je můj život na hovno!" křikla jsem pevně. A sama jsem věřila svým slovům. Už není proč žít. Nikdy nebylo.

Na Niallovi šlo poznat značné překvapení. Pak ale zatřepal hlavou a zpoza zad vytáhl moje boty a ponožky. Nechápavě jsem se na to dívala. Zvedla jsem k němu pohled.

"Hlavně proto jsem sem přišel," přiznal už klidněji a podal mi moje věci. Přikývla jsem na znamení, že děkuju a otočila jsem se k němu. Pokud to tady bude takhle pokračovat, myslím, že se psychicky zhroutím. 

"Betty," vydechl. Povzdechla jsem si a otočila se k němu. Propaloval mě prosebným pohledem.

"Prosím... Nebuď na mě naštvaná. Jsi po dlouhé, opravdu dlouhé době jediná, s kým se dá mluvit. Navíc... Jsem trochu staromódně vychovaný, takže...," uchechtl se a poškrábal se na zátylku.

"To, co se stalo... Je pro mě... Znamená to pro mě...," odmlčel se. Pomalu jsem začala chápat, co mi chce říct. Jenom jsem to chtěla slyšet od něho. 

"Víš... Pár stovek strávených tady člověka změní... Hlavně když nejsi v kontaktu s okolním světem. Nevíš, jak se vyvíjí. Nevíš, co čekat. A když ses tady objevila... Nevěděl jsem, jaké jsou dnešní ženy a tak... Prostě jsem se tak nějak bránil...," znova se odmlčel se a já stále čekala na těch pár slov, které jsem do něho chtěla slyšet.

"No... Ale zpátky k tématu... Prostě to pro mě znamenalo... trochu... v-víc," zakoktal a nervózně sklonil hlavu. Sledovala jsem každý jeho pohyb, abych zjistila, jestli mluví pravdu. Mimiku v tváři jsem neviděla, kvůli skloněné hlavě, ale nervózní postoj mi říkal, že říká pravdu.

Pamatuju si ještě ze školy, jak jsme brali výchovu dětí v různých dobách. Myslím, že u Nialla byla ta výchova, kdy se vychovávali gantlemani a urozené slečny. Ale udivilo mě, že to u Nialla za tak dlouhou dobu zůstalo. 

Boty a ponožky jsem položila na zem a přistoupila blíže k Niallovi. Zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. Očima jsem pohybovala mezi těmi jeho, které se po chvíli zadívaly na moje rty. Začal se přibližovat. Zatajila jsem dech a ani se nehla. Nevěděla jsem, jestli to chci nebo nechci. Jednu moji část přitahoval a chovala k němu nějaké zatím neodhalené city, zatímco ta druhá část na mě křičela, že zabíjel lidi a ještě před chvíli mi tím vyhrožoval. 

Ani jsem se nestihla naklonit k žádné straně, protože jeho rty se dotkly těch mých. To byl zlomový bod. Neodolala jsem a začala se s ním líbat.

Jupííííííííí!!! :) teď jsem šťastná a zároveň tak strašně nasraná -_- :D šťastná jsem, protože tohle je 10. díl!!! :3 A nasraná, protože jsem tenhle díl milionkrát mazala a znova psala, ale stejně z toho vzniklo něco, na co nejsem vůbec pyšná -_- jsem se vždycky do něčeho zamotala a pak se z toho nedokázala dostat -_- bože, jak já tohle nenávidím -_- ale dost negativity :D ;) nedivte se Niallovy náhlé změně chování... Má to důvod :) ten se ale dozvíte až později ;)   Kami xx