The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 3

Vystrašeně jsem si ho prohlížela. Vlasy měl blonďaté a vyčesané nahoru. Jeho modré oči mi byly dobře známé ze snu, který se mi dneska zdál. Že by to bylo nějaké varování?

Na rtech měl posměšný úšklebek. Když jsem se zpátky vrátila k jeho očím, zalapala jsem po dechu. Byly rudé. Vždyť ještě před chvílí byly modré!

"Jak se jmenuješ?" zeptal se najednou. Vylekaně jsem se na něho podívala. Nedostala jsem ze sebe ani hlásku. Byla jsem příliš vyděšená.

"Slyšela jsi?" zeptal se tvrdě. Rychle jsem přikývla.

"Tak?!" křikl a já o pár kroků couvla. Znala jsem ho tři minuty a už jsem k němu měla respekt. Velký respekt.

"B-Betty," zakoktala jsem. Na jeho tváři se znova utvořil úšklebek.

"Bojíš se mě?" zeptal se a začal se přibližovat. Začala jsem couvat, až jsem narazila do sochy. Vystrašeně jsem přikývla. 

"Mluv!" vykřikl, až jsem nadskočila. Co jsem mu udělala?

"Ano," přiznala jsem rychle. Zvuk jeho pomalých kroků se odrážel od stěn a tím vytvářel ozvěnu.

"Jak ses sem dostala?" pokračoval ve vyzvídání. Kvůli jeho pomalé chůzi byl teprve uprostřed... nevím jak to nazvat. Místností? Síní? Nebo dokonce svatyní?

Očima jsem zabloudila ke dveřím a pak znova na něho. Podíval se stejným směrem a taky vrátil svůj pohled na mě.

"Lžeš," přimhouřil oči. Zakroutila jsem hlavou.

"Sakra, já poznám, když někdo lže!" vykřikl a hned na to byl těsně přede mnou. Jak se sem dostal? Vždyť... Za sekundu přešel půl téhle... budu tomu říkat místnosti. Vykuleně jsem se na něj dívala.

Jak bych mohla asi lhát? Jde se tady snad dostat nějak jinak? Nechápala jsem ho. 

"Opakuju. Jak ses sem dostala? A mluv," řekl přísným hlasem. 

"D-dveřmi," polkla jsem.

"Ale to není možné," přiblížil se. Teď jsme se dotýkali těly. Zhluboka jsem se nadechla, abych se aspoň trochu uklidnila. Ale i tak mi srdce bilo jako o závod. Neznám ho, takže nevím, co od něj čekat.

Hlavu nahnul ke mě. Zatajila jsem dech. Celý můj obličej si pečlivě prohlédl a pak zmizel. Jediné, co jsem ucítila, byl vítr. 

Zamrkala jsem očima a rozhlédla. Nikde nebyl. Abych řekla pravdu, teď jsem měla ještě větší strach se tu pohybovat, než před tím. Jak mohl zmizet? A jak jinak jsem se sem měla dostat, než dveřmi? Myslela jsem, že je zamkl on. Ale teď mi bylo více než jasné, že on to určitě nebyl... Tak kdo? Byla jsem zmatená a vystrašená.

Přešla jsem do pokoje, ve kterém budu asi chvilku přebývat. Díky oken tady bylo světlo. Jedno bylo hned naproti dveřím a další dvě po stranách. Došla jsem k tomu, které mělo výhled na druhou věž. Zahleděla jsem se do okna protější věži. První jsem si myslela, že tam nic není, protože tam byla docela tma. Vypadalo to, že tam má jenom to okno, na které jsem viděla. Po chvilce jsem si ale všimla dvou malých světýlek, což mi naznačovalo, že tam někdo je. Pak se ta postava trochu ošila a já poznala siluetu toho kluka. Dívali jsme si z očí do očí. Bylo to docela strašidelné. Potom se ale ten kluk odvrátil a zmizel v pokoji. Zamrazilo mě na zádech a došla k posteli, která byla pod oknem naproti dveřím. Posadila jsem se na ni a povzdechla si. Co budu dělat teď?

Zahleděla jsem se naproti sobě. Prohlížela jsem si každý detail sešlých dveří. Každou sklulinku či škrábanec. Počkat. Škrábanec?

Přešla jsem ke dveřím a prohlédla si je z blízka. Bylo tam několik škrábanců, které vypadaly, jakoby je udělal člověk. Zděšeně jsem se na to dívala. V tom jsem něco za těmi dveřmi uslyšela. 

Rychle jsem si šla sednout na postel a v očekávání se dívala na dveře. Po chvilce se rozrazily. Udržela jsem se, abych nevyjekla leknutím. Za dveřmi nic, ani nikdo nebyl. Zvědavě jsem se postavila a podívala se za roh na schody. Ovšem to pokračovalo dolů. Přemáhala jsem se, abych tam nešla, ale nakonec jsem stejně vyšla po schodech. Postavila jsem se vedle zábradlí a rozhlédla se dole. Nic. Sešla jsem úplně dolů a rozhlédla se po místnosti. Vždy mě tu něco dotáhne. Nechápu to. Nikdy jsem nebyla tak strašně zvědavá. Mezi dvěmi prostředními lavicemi se něco zalesklo. Došla jsem tam. Podívala jsem se na zem a zalapala po dechu. Byla tam červená tekutina, která se táhla a dělala se z ní cestička. Krev. Přejela jsem po ní vystrašeně očima, až zatočila doleva. Šla jsem po ní. Dovedlo mě to až za sochu, kde byly schované dveře. Vedla tam i krev. Neodvážila jsem se je otevřít a rozeběhla se zpátky do pokoje. V čem ten kluk jede? Sakra. A já jsem s ním v jednom kostele, ze kterého není cesta ven. Rychle jsem za sebou zavřela dveře a opřela se o ně. Vydýchávala jsem to s šokovaně rozevřenýma očima. Rozhlédla jsem se po pokoji, abych zjistila, jestli se něco změnilo. Naštěstí ne. Trochu jsem si oddechla a pomalu přešla k posteli, na kterou jsem si lehla. Ruce jsem si dala na břicho a zahleděla se do stropu. Po chvilce, když jsem se začala nudit, i přes tu hrůznou vzpomínku, jsem si sundala boty vedle postele a zachumlala se do peřiny. Sice bylo teprve odpoledne, ale byl to jediný způsob, jak na chvilku přestat o všem přemýšlet. Nic jsem nechápala. Za jeden den se stalo tolik nevysvětlitelných nebo záhadných věcí, kolik se mi nestalo za celý život. Můj život byl nudný. Období škol a bydlení u nevlastních rodičů bylo normální. Pak jsem se přestěhovala do Cliftonu. Jediný velký adrenalin zažívám až tady.

Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Po chvilce se mi to povedlo. 

°°°

Uslyšela jsem hlasité nadechování a vydechování. Ztuhla jsem od strachu a trochu pootevřela oči. Ležela jsem na boku čelem ke dveřím, ve kterých stál ten kluk. Oči měl rudé. Obě dvě ruky měl na rámech dveří. Díval se na mě a hlasitě dýchal. Rychle jsem se posadila a záda opřela o okno. 

Na jeho tváři se znova objevil ten úšklebek. Ruce sundal z lemů dveří a narovnal se. Jeho pomalým krokem přešel ke mě. Vystrašeně jsem se mu dívala do očí. 

"Uvědomil jsem si, že jsem se nepředstavil," uchechtl se. Zamrkala jsem a deku si přitiskla více k tělu, i když jsem měla oblečení. 

"Jsem Niall. Niall Horan."

Takže tady máte další díl :)) abych řekla pravdu... začíná mě to bavit :D mám plno nápadů, až je zapomínám :D budu si je muset zapisovat :DD takže... děkuju za přečtení! :3   Kami xx