The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 31

Prudce jsem otevřela oči a posadila se, přičemž jsem si otřela spocené čelo. Zdálo se mi to?

Prohrábla jsem si vlasy a očima zabloudila do pokoje. Zaschlé, tmavě červené skvrny na zemi mluvily jasně. S povzdechem jsem sklonila hlavu, avšak když jsem to udělala, všimla jsem si skvrny na mém tričku. Sice je červené, ale přece jenom má jiný odstín než... krev.

Zvedla jsem hlavu a zadívala se ven z okna. Neměla jsem chuť dělat cokoliv. Nejradši bych vyskočila z okna. Tím by se vše vyřešilo...

Páni. Nikdy bych nevěřila, že budu takhle přemýšlet. Sice jsem neměla zrovna úžasný život, ale až tak daleko bych nikdy nezašla. Vlastně ani teď. Tak proč nad tím přemýšlím?

"Betty?" hlas vedle mě mně probudil z myšlenkového transu, který poslední dobou prožívám docela často. Myslím, že bych už se mohla označovat za melancholickou.

Hlavu jsem otočila za hlasem, přičemž jsem se setkala s pomněnkovýma očima.

"Nialle" vydechla jsem. Jmenovaný se trochu pousmál a posadil se k mým nohám.

"Jak je... Elisabeth?" odmlčela jsem se. Upřímně jsem se docela bála odpovědi. Nejde o to, že by mi na ní záleželo, ale nedokázala bych tu žít v domnění, že tu někdo zemřel, byť by to byla Elisabeth.

"Je jí špatně. S bolestmi leží v posteli" pomrvil se. S povzdechem na chvilku sklonil hlavu a když jí zvedal, věděla jsem, co chce říct.

"Poslyš. Já se tě na to prostě musím ze-"

"Já nevím, co se to stalo" přerušila jsem ho. Tvář skřivil v divném šklebu.

"Jak nevíš?" zeptal se nechápavě a poposedl si.

"No..." zamyslela jsem se. Nemůžu mu přece říct, že mě chtěla Elisabeth zabít. To by bylo ještě horší, než spytovaní, že jsem mu to neřekla.

"... prostě sem přišla a todle" zamumlala jsem rychle. Nechtěla jsem o tom mluvit.

"A co? Betty, řekni mi to" zaprosil a podíval se na mě lehce štěněčím pohledem. "Čím dřív mi to rekneš, tím dřív to budeš mít za sebou" poukázal na fakt, který mi byl jasný. Povzdechla jsem si, zadívala se do jeho očí a v duchu si napočítala do tří. Prostě jen nějak přeskočím tu část, kdy mě chtěla Elisabeth zabít.

"Elisabeth sem v noci přišla, ujasnit si jednu věc mezi námi, a když odcházela... Prostě začala vykašlávat krev" zalhala jsem. Musela jsem si rychle něco vymyslet a tohle bylo jediné, co mě napadlo. "Nevím, co se jí to stalo" doplnila jsem alespoň něco pravdivého. Vím, že to neznělo zrovna důvěryhodně, ale jak se dá tohle vysvětlit? U upíra?

"Hele..." povzdechl si Niall a znova si poposedl, tentokrát do tureckého sedu, aby na mě dobře viděl. "Já, jakožto polo-upír, taky nevím co se jí to stalo. Proto potřebuju vědět každý detail ze včerejška, abych měl alespoň nějakou tu šanci to zjistit. Takhle nemůžu udělat nic pro uzdravení Elisabeth" řekl a já sklonila hlavu. Sice neví, že mě chce Elisabeth zabít, ale bolí mě, když chce pomoct takové osobě.

"Give me love" špitla jsem si pro sebe nevědomky.

"Co?" ozval se Niallův zvědavý hlas. Rychle jsem zamrkala a překvapená sama sebou jsem řekla tiché: "Nic."

Niall se na mě podezíravě podíval a své ruce si spojil v klíně. V pokoji zavládlo ticho, které mi vlastně ani nevadilo. Alespoň jsem nemusela nic vysvětlovat.

"Ne vážně. Co jsi říkala?" přerušil Niall to ticho. Rychle jsem popřemýšlela, co říct. Vím totiž, že když chce Niall opravdu něco vědět, docílí svého.