The haunted church // n.h. (Czech)

Chapter 40

"Ty, Betty...?" zarazil se najednou Niall při pohledu na mě. Otočila jsem na něj oči a podívala se na něj pohledem, aby pokračoval. "Kde máš... křídla?" zeptal se trochu vyděšeně. Vylekaně jsem se postavila, snažíc se ignorovat bolest v podbříšku. Ruce jsem si přiložila k zádům a snažila se nahmatat svá křídla, abych se přesvědčila, že si ze mě Niall nedělá srandu.

Bohužel nedělal.

"Co se stalo?" zeptala jsem se vystrašeně. Přece nemůžou jenom tak... zmizet.

Čekala jsem, co mi Niall odpoví na mou otázku, ale on se jen nadechl, jakoby chtěl něco říct, pak se zasekl a po chvilce ticha  přebytečný vzduch vydechl.

Zhluboka jsem se nadechla a ruce si vložila do vlasů.

"T-to jako zmizely navždy? J-jen tak?" zeptala jsem se, přičemž se mi rozšířily oči. Jak se to mohlo stát? Je to vůbec možné? Můžu být anděl bez křídel? Hlavou se mi honily snad jen samé otázky a žádné odpovědi. Přece - andělé mívají vždy křídla. Bez křídel už nemůžu být anděl, ne? Ale proč přemýšlím jenom o tom, že úplně zmizely? "A... nemohly se nějak vrátit... zpátky do mě?" řekla jsem se stále rozšířenými zorničkami. Niall se na mě nevědomky koukl.

"Já vůbec nevím," zakroutil hlavou bezradně. Nejspíš byl v koncích z toho, že vůbec nevěděl, o co tu jde. Což já vlastně taky.

Pomalu jsem se posadila na postel, která byla přímo za mnou a trochu se skrčila, abych utlumila bolest v podbříšku. Ruce jsem si zapřela o kolena a vložila si do nich hlavu. Proč mám takovou smůlu zrovna já? Sice se říká, že: 'Všechno zlé je k něčemu dobré,' ale k čemu je dobrá ztráta křídel? K normálnímu životu? Ale já už nechci ten normální život! Nechci ráno jen tak vstát s tím, že začal další, nudný, předvídatelný den. Už jsem si zvykla na nenormální život s Niallem! Na život, který se nedá předvídat. Od každého dne chci čekat něco jiného. Ano, některé události nejsou přívětivé, ale o tom život je, ne? O pádech a nových nadějích. A přesně tenhle život se mi naskytl jenom díky Niallovi. Ale když už nebudu padlý anděl a nebudu mít žádný úkol, bude mít vůbec nějaký smysl můj pobyt tady? Teda pokud do teď nějaký měl.

"Betty," špitl Niall a jemně uchopil mou ruku. Vylekaně jsem sebou trhla, protože jsem si myslela, že pořád stojí na druhé straně pokoje. Kvůli mým myšlenkovým pochodům jsem si toho nevšimla.

Zvedla jsem hlavu a svůj pohled zastavila na něm. Byl přede mnou v dřepu a uklidňujíc se mi díval do očí. Je zajímavé, jak mě na začátku jeho oči děsily, zatímco teď v jeho očích vidím starostlivost, která mě svým způsobem uklidňuje.

"Nesmíme myslet na nejhorší, hmm?" jemně se na mě usmál a já vydechla přebytečný vzduch, který se mi nahromadil v plicích.

"Ale...," začala jsem větu, ale pak jsem si uvědomila, že to je k ničemu, když ani Niall neví, co se to tu sakra děje. Rty jsem přitiskla k sobě a hlavu sklonila tak, abych se dívala do vlastního klína.

"Co takhle brát v úvahu tvoji teorii? Že se, i když nevím proč a jak, vrátily zpátky dovnitř?" nadzvedl obočí, když jsem na něj znova zvedla pohled. Pokrčila jsem rameny. "Co to zkusit?" zeptal se s malým úsměvem na rtech. Jen jsem znova pokrčila rameny.

°°°

"Já to nechápu," řekl Niall a se zamyšleným pohledem zabodnutým do mě si sedl na jednu z laviček. Nepříjemně jsem se zavrtěla a otočila hlavu o devadesát stupňů, abych se podívala na svá křídla, která se opět vyjímala na mých zádech. Rukou jsem přejela po okraji jednoho z křídel a pak svůj pohled vrátila zpátky na zamyšleného Nialla. Zhluboka jsem si povzdechla a přešla k němu. Prošla jsem kolem něj přes menší uličku mezi lavicemi a chtěla si vedle něj sednout, ale když jsem se jen trochu pokrčila v kolenech, narazila jsem svým křídem do jeho hlavy.

"Uh, promiň," jemně jsem se usmála a pak mu rukou naznačila, aby se trochu předklonil, abych si za něj mohla dát své křídlo. Naklonila jsem se k němu a svou hlavu opřela o jeho rameno. "Všechno v životě nedává smysl," poznamenala jsem na jeho předchozí poznámku a podívala se na něj skrz řasy.

"To já vím, ale-"

"Shh," přiložila jsem mu rychle prst ke rtům. Sama jsem věděla, že tohle nikam nevede. Kolikrát už se mi tady stalo nevysvětlitelných věcí... A výsledek? Vždy se to buď časem vysvětlilo samo, nebo prostě ne. Kdybych pořád jen přemýšlela nad různými teoriemi, vůbec by mi nezbyl čas na jiné... věci. "Proč nad tím bloumat, hmm?" povytáhla jsem jedno obočí.

Nechápavě se na mě podíval, ale pak jen zavrtěl hlavou a lehce se pousmál.

"Máš pravdu...," na chvíli se odmlčel. "Proč nad tím bloumat?" zeptal se sám sebe nižším hlasem, přičemž vytvořil na tváři vtipnou grimasu. Zásmala jsem se. Sklonila jsem hlavu a sama pro sebe se usmála.

Ten pocit.

"Co se tak culíš?" uchechtl se a přiložil mi dva prsty k bradě, aby mi nadzvedl hlavu. Podívala jsem se do jeho očí. Jeho dvě modré studánky, jakoby přímo zářily štěstím a pobavením. Pak trošku zvážněl. "Pořád tě to bolí?" zeptal se a sklonil svůj pohled dolů. Jeho ruka mi zabloudila pod mé tričko a jemně mi začal hladit bříško.

"Už moc ne," zavrtěla jsem hlavou a chytila jeho ruku do té mé, abych ji od sebe odtáhla. Nemám ráda, když si o mě dělá nějaké velké starosti. Jako bych se o sebe nedokázala postarat sama.

"Nebuď tak odtažitá," usmál se a obě své ruce mi přiložil k bokům. Přitáhl si mě blíže k sobě, ale vzhledem k tomu, že jsem měla křídla, která mě momentálně omezovala v pohybu, se ke mě musel více naklonit. Dal mi lehkou pusu na rty a pak se odtáhl.

"To je všechno, co umíš?" povytáhla jsem pobaveně obočí. Pobaveně na mě zavrčel, znova se ke mě naklonil a, tentokrát dravě, se na mě opět vrhl.

Ten rozdíl je zvláštní.

Když jsem měla svobodu, nebyla jsem šťastná. A teď, když svobodu nemám, jsem šťastná. Co z toho vyplývá? Nezáleží na tom kde jste, co tam děláte, jaké máte podmínky k žití nebo jestli jste někde zavření. Záleží na tom, s kým jste.

A já jsem s Niallem.

hiii. :) je to takový divný, já vím :/ ale celej díl se mi fakt už mazat nechtěl -_- :D ale jako na ten konec docela pyšná jsem :) (DOCELA :D) ale co bych vám tu tak ještě měla n psat o.O

Tak hlavně vám chci moc poděkovat za všechny ty votes,  comments, readers, folows a... počkat, to je vlastně všechno o.O :D ale jako... skoro 30K reads? Vážně?! Oh my... já tu asi vážně skolabuju :D

Ptáte se, jaktože už je díl, když jsem říkala, že bude za hodně dlouho? Jednoduchá odpověď: mám nový mobil :3 :D

Jeden fakt o mě: vždycky jsem nenáviděla ty dlouhý poznámky autora (pokud to nebyla HelenStylinson, FateFatal95 nebo WeirdSid, ty naprosto zbožňuju ^^) huh, zvláštní, že je teď píšu i já -_- :D

Tak, to už je asi všechno :)) love ya! c:   Kami xx