James Norrington se smrti nebojí. A když dorazí, dovolí jí, aby si ho bez boje vzala. Ale vesmír má jiné plány. Právě v té chvíli, kdy se vzdaluje a jeho poslední myšlenky se obracejí k ženě, která nikdy neopětovala jeho lásku, se James probouzí a z...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Další týden a půl tráví James prací: dlouhé noci v kanceláři plánováním a časná rána dohlížením na to, aby byla Neohrožená připravena na svou první plavbu s ním jako kapitánem.
Když poprvé vyleze na můstek a vystoupí na její palubu, James je téměř přemožen nějakým silným citem, po kterém se mu točí hlava a je trochu zadýchaný. Obdivuhodně to však skrývá a využívá příležitosti, aby konečky prstů láskyplně přejel po jejím zábradlí. Na této lodi strávil velkou část své kapitánské doby. Teď už zná každý kout a skulinu a dokáže ji navigovat v úplné tmě.
Nadiktuje rozkazy houfu důstojníků, kteří ho sledují během jeho první inspekce. Utáhni to víc. Položte sem zátěž navíc. Touto metodou zajistěte, aby prach zůstal suchý. Je naprosto ve svém živlu a Jamesovi se ulevilo, když se do této práce pustil. Než odejde, podívá se na lanoví a vzpomene si na Elizabeth, na rtech mu pohrává úsměv.
Samotná plavba trvá jen týden, podobně jako si ji pamatoval. U francouzské brigantiny dochází k obzvlášť napjaté chvilce, ale Žabáci si udržují odstup a nakonec zcela změní kurz a nic z toho nevzejde.
James tráví čas tím, že znovu poznává své důstojníky, z nichž někteří byli kdysi jeho přátelé. Poručík Gillette je baví svými mnoha nešťastnými příhodami, z nichž většinu tvoří myriáda volných žen. Theodore Groves ho zapojí do několika karetních her, vždy ho porazí, ale jen těsně. Jamese napadá, že poprvé ve svém životě považoval tyto okamžiky za samozřejmé, ale o to smysluplnější teď jsou. Zbytečně přemýšlí, co se s těmi muži stalo po jeho smrti.
Ne že by na tom už záleželo. Už jsou tady. A on taky.
---
Den po návratu do Port Royal se James právě vrací do své kanceláře poté, co ve městě poobědval se svými pobočníky, a pochechtává se nad nějakým jadrným vtipem, který Theo vymyslel, když si všimne, že dveře jsou trochu pootevřené. I když je nezamkl, je si jistý, že je přinejmenším zaklapl, a ostražitě postupuje vpřed.
Ukázalo se, že nemusel být tak obezřetný.
James nahlédne do dveří a spatří známou postavu, která se vznáší nad velkým stolem uprostřed místnosti, její ruce kloužou po mnoha mapách, které tam položil. Soustředěně svraští obočí, ale to je vzápětí vystřídáno uznalým úsměvem, když zvedne silně popsanou mapu indického pobřeží. Sleduje tečkovanou čáru, kterou nakreslil, aby představovala směr, kterým se vydal, a James konečně otevře dveře a účinně ji upozorní na svou přítomnost.
„Dobré odpoledne, slečno Swannová."
Elizabeth má alespoň tolik rozumu, aby se styděla za to, že se nechala chytit, a krásně se zardí, když položí svou kořist na hromadu, která je naprosto neorganizovaná. James se neobtěžuje vykouzlit ani špetku mrzutosti.
,,Dobré odpoledne, kapitáne. Doufala jsem, že vás tu najdu," rozplývá se a nebere v úvahu, že to byl on, kdo ji našel. Ale pak přeruší svou vlastní myšlenku, otáčí se a ukazuje na vrstvy pergamenu na stole. ,,Byl jste na všech těch místech?"
James k ní pomalu přistupuje, ruce sepjaté za zády. ,,Na všech ne. Ještě ne. Některé z nich jsou určeny pro budoucí plavby." Zastaví se pár kroků od ní a sleduje její pohled, jenž bloudí zpátky dolů na mapu, kterou právě držela v ruce. ,,A některé jsou mnohem starší než jiné."
Znovu přejede prstem po jeho nakreslené čáře a James se zachvěje, jako by sáhla skrz čas a dotkla se ho. Je to naprosto zvláštní věc, že se tak zajímá o jeho minulost. S dalšími slovy je opatrný. ,,Jistě. Mnoho. Ale vždycky to bylo taky nebezpečné."
Vážně přikývne, aniž by vzhlédla.
,,Zdá se, že jste ztratila gardedámu?" Podává to jako dotaz a doufá, že mu ten důvod řekne sama.
Teď zvedá hlavu, ve tváři má vepsaný poplach. ,,No nazdar. Slečna Morrisová byla hned za mnou. Předpokládám, že se otočila." Rozvádí svou odpověď, když James zvedne tázavě obočí. ,,Moje vychovatelka. Otec si myslí, že je čas, abych se začala učit být dámou," svěřuje se s rozmrzelým povzdechem. ,,Myslím, že mě vůbec nemá ráda."
Pak se rozjasní. ,,Ach! Málem bych zapomněla!" Znovu se začne přehrabovat v jeho mapách, dokud neobjeví zapečetěnou obálku, kterou zvedne a podá mu ji. ,,Je to pozvání. Na mou narozeninovou večeři."
James ji přijme, všimne si svého celého jména, kapitán James Norrington, napsaného vpředu v jejím kličkujícím dívčím písmu, a našpulí rty, aby zahnal úsměv.
,,Bude to až jedenáctého, ale chtěla jsem se ujistit, že budete mít spoustu času a že už nebudete na moři." Její velké hnědé oči se k němu obracejí s takovým nadějným očekáváním, že ji James nemůže odmítnout.
„Bude mi nesmírnou ctí, slečno Swannová."
A opět ho odmění zářivým úsměvem. Začíná chápat, proč ji její otec vždycky bezmocně rozmazluje. ,,Výborně! Buďte tam přesně v šest hodin."
Dveře zaplní stín a oba se otočí a vidí, že tam stojí přísná asi čtyřicetiletá žena se zkříženýma rukama. Tmavé vlasy má pevně stažené dozadu pod skromnou vycházkovou čepicí, která dokonale ladí s jejími neposkvrněnými šaty. ,,Slečno Swannová," pronese stručně a Elizabeth je okamžitě vystrašená.
Pak obrátí pozornost k Jamesovi a její výraz změkne. ,,Odpusťte nám, kapitáne. Doufám, že vás slečna Swannová neotravovala dlouho."
,,Já ho neotravuji, slečno Morrisová," prohlásí Elizabeth a v očích se jí rozsvítí známý oheň. ,,Dávala jsem mu pozvánku."
James neohrabaně přenese váhu z nohy na nohu, když spolu vedou přes celou místnost tichý a neutuchající souboj, v němž je on doslova uprostřed.
Nakonec si Elizabeth povzdechne. ,,Dobře. Už jdu." Vrhne na Jamese mírný úsměv a lehce se ukloní. ,,Mějte hezký den, kapitáne Norringtone."
,,Vy také," vrátí ji úklonu, načež ji vychovatelka vyprovodí ze dveří.
James se dívá, jak odcházejí, a přemítá, že slečna Morrisová je pro svou práci více než kvalifikovaná. Jeho pozornost se upíná k obálce, kterou stále svírá v ruce. Vzpomíná si, že ho na tuto večeři pozvala sama Elizabeth, ale už vůbec ne prostřednictvím dopisu, který osobně napsala.
Jak zajímavé. Už se mu podařilo věci změnit.
Jen doufá, že k lepšímu.
---
Pozvánka leží na Jamesově stole po celý příští měsíc. Každou chvíli, když je ve své kanceláři, vzhlédne k ní. Ví, že si večírek asi moc neužije, protože ostatní hosté budou nepochybně přáteli Weatherbyho Swanna, se kterými nemá skoro nic společného, ale těší ho, že Elizabeth touží po jeho přítomnosti.
Zároveň je také otráven svými pocity. Co to do něj k čertu vjelo? Kdy začal tak zoufale toužit po jejím uznání? Kdy, vskutku. Bylo to přesně v době, kdy mu vyrvala srdce a rozmetala jeho sny na kousky... ale to ho uspokojuje ještě méně. A tak tráví další čtyři týdny očekáváním a strachem z oslavy.
