James Norrington se smrti nebojí. A když dorazí, dovolí jí, aby si ho bez boje vzala. Ale vesmír má jiné plány. Právě v té chvíli, kdy se vzdaluje a jeho poslední myšlenky se obracejí k ženě, která nikdy neopětovala jeho lásku, se James probouzí a z...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Je to děsivá představa, že by se mohl tak úplně ztratit. James se ukryl v koutě toho, co se na této pekelné lodi považuje za ubikaci posádky. Schovává se, opravdu. Schovával se před svým zklamáním. Schovával se před hloubkou svých zmatených pocitů. Schovává se před Elizabeth.
Stal se z něj zbabělec.
James si byl plně vědom toho, jak se od chvíle, kdy vkročil na lávku v Perle, řítí za hranice svých možností, věděl, že je jen otázkou času, kdy ho Elizabeth zatlačí příliš daleko, ale stále to není přijatelná omluva. Bez ohledu na vnější vlivy je bezpodmínečně zodpovědný za své vlastní činy... jak tak účinně zdůraznila, když spolu naposledy mluvili.
A, oh. Ach, jak se chtěl poddat! Tak dlouho se držel zpátky, byl tak opatrný, aby dbal na společenská omezení. Očekávání a reputace se v Port Royal zdály tak důležité, tak klíčové pro ochranu. Ale teď? Co na tom ještě záleží? On není o nic víc důstojník než ona jemná dáma, pokud jde o svět. Proč se pořád brání?
Odpověď zní: protože James ví své. Ví, že si Elizabeth zaslouží víc, než jí může nabídnout, což není nic. Kromě svého oblečení, účinků na jeho osobu a turbulence v jeho srdci nic. Není to dost, nikdy by to nemohlo být dost. A přesto, ona je to jediné, co chce v tomto životě, nebo v jakémkoliv životě. Chce ji tak moc, že ho to ničí.
Přestal se ovládat. Jak to mohl udělat? A Elizabeth se málem dostala do křížové palby! Skoro by... kdyby je někdo nevyrušil, byl by...
Je to odporné. Jeho chování bylo přinejlepším trestuhodné a přinejhorším naprosto neodpustitelné. A co víc, ten rozběsněný vztek, který živí, ta příšerná povaha, kterou na ni obrátil? Mohli ji klidně zahnat. A zasloužil by si to, hlupák.
Někde na té hranici se James nechal rozptýlit a zapomněl, co to znamená dát ji na první místo. Měl by ji uctívat na kolenou. Měl by prosit o její odpuštění.
Vlastně čím víc o tom přemýšlí, tím je to jeho jediná možnost. Musí jít za ní, vydat se jí na milost. Protože život bez Elizabeth by byl neobyvatelný, to ví z první ruky. Život s ní může být jen lepší, i když to musí být zcela podle jejích podmínek.
James tedy odloží promočený kabát přes sud, aby uschl, a zamíří k Elizabethině soukromé kajutě.
Právě když se chystá zaklepat, dveře se otevřou a ona je tam, bosá, zmatená a o nic méně krásná. Chvíli na sebe zírají, než se její obličej rozčileně zklidní. Je první, kdo prolomil mlčení a žádá o vstup. Dovolí mu to, elegantně se složí na své skrovné lůžko a dožaduje se důvodu jeho návštěvy s veškerou autoritou regenta na svém trůně.
James tápe v omluvě a celou dobu se snaží vypadat co nejuctivěji. Nejdřív ho popichuje, a i když se zamračí, jeho všeobjímající zuřivost je dávno pryč, smetena vírem na palubě a zanechala za sebou jen lítost a ponurou pokoru.
