James Norrington se smrti nebojí. A když dorazí, dovolí jí, aby si ho bez boje vzala. Ale vesmír má jiné plány. Právě v té chvíli, kdy se vzdaluje a jeho poslední myšlenky se obracejí k ženě, která nikdy neopětovala jeho lásku, se James probouzí a z...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
James dorazí do své kanceláře hned po svítání, a i když jsou dveře pevně zavřené, zámek je rozbitý. Vstupuje ostražitě, ruku má na jílci meče. Při zběžné prohlídce se neobjeví žádní vetřelci, žádný zjevný vandalismus nebo krádež, což ho dělá ještě podezřívavějším. Někdo se sem dostal násilím... ale proč? Právě se pouští do důkladnějšího vyšetřování, když si uprostřed stolu všimne obálky, kterou tam nenechal.
Pomalu se přiblíží, svraští obočí a pak se zastaví. Ať už byl ten vetřelec kdokoliv, nechal mu vzkaz. Srdce mu za hrudním košem bije jako o závod a v hlavě se mu vzdouvají vlny paniky. Jeho prvotní instinkt k útěku se naplno projevil.
Je jen jedna osoba, která by v něm mohla vyvolat takovou reakci.
Otevře obálku a na okraji stolu se ozve kovové cinknutí, které se odrazí od podlahy a usadí se pod okenní parapet. Už ví, co to je. James se skloní a třesoucími se prsty sevře matčin prsten.
To nemůže být pravda. To není možné. Znovu ne.
James si dovolil propadnout zoufalství na celou minutu, pak zaťal zuby a odpochodoval zpátky ke stolu. Má-li to přijmout, musí vědět proč.
Samotný dopis nijak neuklidňuje bouři v jeho nitru.
Jamesi,
nemohu se podílet na tomto plánu. Nemohu nečinně sedět a dívat se, jak trpíte ve jménu povinnosti. Nemůžu Willa poslat na šibenici.
Je čas, abych začala jednat. Je čas zaujmout stanovisko.
Vím, že Vás to bude bolet, a za to se opravdu omlouvám, ale to, co se chystám udělat, mě odsoudí stejně jistě jako každý pirátský čin. A proto musím vrátit Váš prsten. Nezasloužím si ho. Nezasloužím si Vás. Nikdy jsem si Vás nezasloužila. A nechci být černou skvrnou ve Vašich záznamech.
Dávejte na sebe pozor, Jamesi Norringtone. A díky, že mě milujete. Doufám, že mi jednou také odpustíte.
Očima se jen na okamžik zahledí do klikatých čar jejího podpisu, v rozích místnosti se jako stíny rýsuje zármutek. Pak zmuchlá pergamen v ruce a místo toho se rozzuří.
Nezaslouží si ho? Z nesčetných výmluv, které by mohla pronést, je tahle rozhodně ta nejsměšnější. Černá skvrna na jeho záznamech, opravdu.
Aspoň to tentokrát nebylo na veřejnosti, pomyslí si mrzutě, než tu myšlenku vytřepe z hlavy. Ne. To je nepřijatelné. Neodolatelné. Nesnesitelné.
Turnerova slova mu bez vyzvání vlétnou do mysli, až se zarazí. James strčí rozdrcený dopis do kapsy, odejde a práskne za sebou dveřmi.
