James Norrington se smrti nebojí. A když dorazí, dovolí jí, aby si ho bez boje vzala. Ale vesmír má jiné plány. Právě v té chvíli, kdy se vzdaluje a jeho poslední myšlenky se obracejí k ženě, která nikdy neopětovala jeho lásku, se James probouzí a z...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Při jedné příležitosti je Will pozván do kapitánovy kanceláře, protože tam na něco zapomněl, ale nechce nechat Willa samotného na přehlídkovém molu. Jakmile se těžké dveře otevřou, Norrington zamíří ke svému stolu, zatímco Will nasává atmosféru a pak zadržuje dech, okouzlen scénou před sebou. Když obchází místnost, pevně svírá své věci a bere do ruky různé poklady, které jsou na policích a na zdech. Krátce se zastaví, aby ocenil úžasně detailní loď v láhvi, a pocítí náhlou bolest ze ztráty, připomene mu otce.
Pak si prohlíží mapy. Všechny možné, roztroušené nahodile po velkém stole uprostřed místnosti. Když se přiblíží, myšlenka se mu zatřepetá a zanechá v hrudi jen jakýsi hluboký pocit. Nebyl by schopen popsat, co to je.
Natáhne ruku a uctivými prsty se začne probírat mapami, opatrně, aby co nejméně rušil. Jaké dobrodružství tento muž zažil. ,,Byl jste na všech těch místech?" ptá se a pro jednou dovolí, aby mu do hlasu pronikly emoce.
Následuje několik vteřin ticha, v nichž Will slyší venku křik racků, tikot hodin, zvuk zvonu někde v přístavu. Začne sledovat tenkou tečkovanou čáru, která byla nakreslena na jedné z map, indiánské pobřeží, jak poznává. Touto cestou se kapitán vydal?
Když slyší, jak Norrington přechází místnost, nevzhlédne od svého průzkumu. ,,Na mnoho z nich ano."
Willovi se do očí derou horké slzy a on žasne nad jejich náhlým příchodem. Vypráví kapitánovi o svém otci, o tom, jak ho kdysi chtěl naučit plachtit, rybařit a číst mapy. Má pocit, jako by se nějaká jeho část rozpadala, jako by ztrácel a získával něco najednou.
,,Chtěl byste se to naučit?"
Ta otázka je vyslovena tak tiše, že si Will nejdřív myslí, že se mu to jen zdálo. Vzhlédne nahoru a zjistí, že ho kapitán pozoruje, tvář má děsivě upřímnou, dlouhé prsty opřené o desku stolu.
V tu chvíli Will věří, že nikdy nepoznal nikoho tak skvělého.
,,Ano, pane."
Zní to jako modlitba.
---
Večer, když odcházel z kapitánovy kanceláře, si Will dovolil letmou myšlenku, že kdyby měl někdy staršího bratra, chtěl by, aby byl jako James.
Druhý den se za tu důvěrnost trestá.
Ale něco se mezi nimi změnilo, i když Will netuší co. Odhodlaně se vrhne do tréninku, jak v kovářství, tak v šermu, konečně na sobě začíná vidět zlepšení, které ulehčí jeho tíhu trápení.
Po jednom z jejich sezení mu kapitán gratuluje a říká, že nikdy neměl lepšího žáka. Will se za ten kompliment stydí, ale zároveň cítí něco jako hrdost... dokud...
