James Norrington se smrti nebojí. A když dorazí, dovolí jí, aby si ho bez boje vzala. Ale vesmír má jiné plány. Právě v té chvíli, kdy se vzdaluje a jeho poslední myšlenky se obracejí k ženě, která nikdy neopětovala jeho lásku, se James probouzí a z...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Chtěla jsem ti poděkovat. Za to, co jsi udělala pro Jamese."
Elizabeth se připojila k Tie Dalmě na balkoně, mazaně recyklované části paluby galeony, z níž je poměrně nádherný výhled na přístav. V dálce blikají hvězdy.
Několik minut vládne ticho, ale ona nedokáže zadržet své další otázky. ,,Jak jsi to věděla?"
Tia se téměř toužebně usměje. ,,Ve větru jsem zaslechla tvou prosbu."
Modlitba. Odpovídající vichřice jim naplnila plachty. Elizabeth se odstrčí od zábradlí a otočí se k ní. ,,Ty jsi ona, že? Kalypsó?"
Čarodějnice pozvedne tmavé obočí a zkoumavě ji pozoruje, než nakonec s jistou dávkou konečnosti odpoví: ,,Jednou."
Přiznání zasáhne Elizabeth jako šíp do hrudi. Jak dlouho je tato žena, tato bohyně, uvězněna ve svém vlastním těle? Je to vězení více omezující, zlověstnější, než jaké kdy poznala. Aby byla zbavena své moci, svého smyslu... a pro co? Pro žárlivost mužů a jejich malicherné plány na jejím panství? Stačí to, aby se Elizabeth vařila krev.
,,Není to správné. Nebudu to snášet. Pomohla jsi mi a teď je řada na mně. Vím, jak tě osvobodit. Vím, jak odčinit Jonesovu práci."
Tia zamrká a lehce pootevře rty. ,,Jones? Ne... on nebyl..."
,,Chceš říct, že jsi to nevěděla? Nikdo ti to nikdy neřekl?" Elizabeth ucítí čerstvou vlnu pobouření, když v očích čarodějky vzplane stará bolest a hněv. ,,Ti zbabělí, bezpáteřní -" kontroluje svůj výbuch, i když ví, že neslouží žádnému skutečnému účelu, a jednoduše prohlásí: ,,Zasloužíš si něco lepšího."
Nastane vášnivá odmlka, když se na tváři Tiy usadí tma. Chřípí se jí chvěje, oči se jí lesknou jako obsidián. Zuby má vyceněné, když syčí: ,,Ano." Mluví neobyčejně tiše, sotva je to šepot, ale v jejím tónu je neskrývaná zuřivost.
,,A já ti to dám." Elizabeth si přitiskne ruku na srdce a odhodlá se tuto chybu napravit bez ohledu na odpor. ,,Budeš zase volná. To přísahám. I kdybych se o to měla postarat sama."
---
James sedí v kaštanovém křesle. Nedotčený šálek svírá v prstech. Guvernér na něj mluví, hovoří o obchodu, o počasí. Venku se po chodníku ozývají kroky. Dveře se rozletí.
Ale světlo je tentokrát jasnější, příliš jasné na to, aby ji viděl. James přimhouří oči, musí odvrátit zrak úplně. Z velké dálky mu do ucha šeptá hlas se silným přízvukem: vrať se... vrať se...
Pak se změní v Elizabethin hlas. ,,Vrať se ke mně, Jamesi."
