James Norrington se smrti nebojí. A když dorazí, dovolí jí, aby si ho bez boje vzala. Ale vesmír má jiné plány. Právě v té chvíli, kdy se vzdaluje a jeho poslední myšlenky se obracejí k ženě, která nikdy neopětovala jeho lásku, se James probouzí a z...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Ve městě jsem si vyzvedla nějaké zásoby," prozrazuje Elizabeth, když si obléká kalhoty. James se usilovně snaží soustředit na slova, která říká, a odpovídá stále výmluvným „Hm“, což mu na oplátku vyslouží vědoucí úsměv. Popadne odhozenou lněnou košili, přejde místnost, přehodí oděv přes opěradlo dřevěné židle a pak shrábne balíčky, které tak nekompromisně upustila, když ho spatřila vzhůru.
,,Oblečení," upřesňuje. ,,Počítala jsem s tím, že si nebudeš chtít půjčit něco od Jacka."
Je to pravda a má dost rozumu, aby byl vděčný... ale stopy, které jí zanechal na klíční kosti, jsou mimořádně rušivé.
Musí vzít jeho mlčení za váhání, protože si zhluboka povzdechne a přistoupí k němu, aby mu přitiskla raneček na nahou hruď. ,,Aspoň je zkus, ano? Jsem si docela jistá, že jsou ve tvé velikosti."
A má pravdu; jsou. Jakmile je řádně oblečený, dá mu pusu. James si všimne lesku stříbra, které svírá v ruce, a kývne směrem k němu. ,,Co to tam máš?"
,,Aha, tohle?" Rozevře pěst, aby odhalila břitvu, a rty se jí roztáhnou do přihlouplého úsměvu. ,,Myslela jsem si, že se budeš chtít oholit."
James nabídku zvažuje, opravdu zvažuje. Nikdy neměl tak dlouhé vousy, alespoň ne v této časové linii, a představuje si, že musí vypadat jako pěkný darebák. Ale když nic jiného, aspoň splyne s okolím. ,,Obávám se, že jsem k tomu přilnul," říká a hladí se po bradě. ,,Kdysi mi někdo řekl, že mi to sluší."
Když odkládá nástroj, v očích jí zajiskří. ,,Dobrá. Ale věřím, že by bylo na místě je zastřihnout."
Mohl se o zmíněný střih postarat sám, ale Elizabeth mlčky naléhá, posadí ho na židli a s nůžkami v ruce se točí kolem něj. Kde je vzala, ho nenapadne se ptát, až příliš ho uchvátil způsob, jakým si brouká skladbu, kterou mu jako dívka hrávala na piano.
Když tento úkol dokončí a začne mu česat vlasy, začne být James značně nesvůj, vůbec není zvyklý na to, aby se o něj někdo tak prokazatelně staral. Nemá však to srdce ji zastavit, hra na domácnost mu připomene všechny ty pomýlené fantazie, kterými se kdysi zaobíral, fantazie o tom, jaký bude jejich společný život v Port Royal. Když se na to teď zpětně dívá, nemůže si pomoct a cítí se kvůli nim provinile. Jak důležité se pro něj staly. Tak důležité, že o ni málem přišel znovu.
Není mu však dovoleno zdržovat se v takovém sentimentálním stavu dlouho. Elizabeth mu drží bradu mezi palcem a ukazovákem a s vyčkávavým výrazem si prohlíží práci, zatímco mu otáčí hlavu sem a tam. James se na židli otáčí, aby sledoval její pohyb, když ho opustí, a vrací se s poslední nabídkou: lesní zelený žaket se zlatými knoflíky a lemováním.
,,Protože ten tvůj byl zničený," upřesňuje náhle nezvykle zdrženlivě.
James stojí a jen o vlásek se mu podařilo spolknout odmítnutí tak skvělého daru. Místo toho se ptá: ,,Koupila jsi ho tady? V Zátoce vraků?"
