James Norrington se smrti nebojí. A když dorazí, dovolí jí, aby si ho bez boje vzala. Ale vesmír má jiné plány. Právě v té chvíli, kdy se vzdaluje a jeho poslední myšlenky se obracejí k ženě, která nikdy neopětovala jeho lásku, se James probouzí a z...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Podle jejích rozkazů se všechna plavidla schopná plavby, všechna mužstva schopná máchat mečem, shromáždila v chráněných vodách zátoky, připravena vyplout na cestu, která může být jejich posledním útočištěm jako svobodných mužů. Elizabeth uděluje velení Císařovny Tai Huangovi v její nepřítomnosti a místo toho přebírá velení nad Černou perlou jako vlajkovou lodí její otrhané flotily bukanýrů. Jack ani Barbossa se jejímu rozhodnutí nebrání a ona se rozhodne věřit, že je to proto, že respektují její autoritu v této věci.
Nedlouho poté, co vytáhnou kotvu a napnou plachty k Beckettově flotile, se k ní na záďové palubě přiblíží Will. Od jejích překotných činů na pláži si drží odstup a ona se trochu bojí, že je naštvaný, že mu o svých plánech neřekla. Neméně ji trápí, když ji požádá, aby si s ním promluvila v soukromí, ruce se mu svírají, v očích vřavu. Nechá u kormidla Barbossu a odvede Willa do navigační místnosti a velmi se snaží, aby nevypadala tak nervózně, jak se cítí.
I když jsou sami, Will se dál tiše vrtí, přechází po parketách a soustředí se na všechno kromě ní. Elizabeth stěží snese to napětí, protože je nepopiratelné, že má v hlavě něco vážného a neví, jak začít. Ale skutečnost je taková, že nemají čas na váhání, a tak mu vstoupí do cesty, ruce jí vylétnou, aby ho chytily za ramena, a vylekají ho natolik, že se jeho oči konečně střetnou s jejími. Strach, který zahlédne v jejich hloubce, je tísnivý svou závažností.
,,Wille," pátrá v jeho pohledu hlasem tak konejšivým, jak jen ve svém neklidu dokáže. ,,Co se děje?"
Roztřeseně se nadechne. ,,Elizabeth... obávám se..." Odmlčí se.
Mají se hodně čeho bát, ale všechno jsou věci, o kterých už mluvili. Tohle, ať je to cokoliv, co ho drží v takovém stavu, je neznámé. Elizabeth se znovu ponoří do své mysli, sevře rukama vzpomínku na něco, co jí řekl déle než před rokem, vybaví se jí slova, která k ní kdysi pronesl s takovým přesvědčením.
,,Boj se, Wille. Ale buď taky statečný. Strach je důležitý první krok k tomu, abys nalezl odvahu."
Něco v jeho chování se pohne, jeho oči toužebně svítí. ,,To říkávala moje matka. Byla to poslední věc, kterou mi řekla, než zemřela." Opatrně sejme její ruce z ramen a sevře je do svých. ,,Občas mi ji tolik připomínáš." Odmlčí se a pak mírně dodá: ,,Líbila by ses jí."
Elizabeth neví, co říct. O své matce mluví tak zřídka a obvykle jen tehdy, když se cítí obzvlášť melancholicky.
,,Chci, abys věděl," říká a v hlase jí zazní rozhodnost, ,,od chvíle, kdy jsem tě potkala, jsem věděla, že jsi svázán s neobyčejností. V mém životě je jen velmi málo lidí, které jsem obdivovala tak jako tebe, kteří se o mě starali tak jako já o tebe. Možná nikdo takový není. Stal ses pro mě důležitým způsobem, který jsem si nikdy nedokázala představit, že bych si ho zasloužila."
