James Norrington se smrti nebojí. A když dorazí, dovolí jí, aby si ho bez boje vzala. Ale vesmír má jiné plány. Právě v té chvíli, kdy se vzdaluje a jeho poslední myšlenky se obracejí k ženě, která nikdy neopětovala jeho lásku, se James probouzí a z...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Elizabeth slyší v hale hlasy, jak se prodírá ke schodišti a snaží se přijít na to, jak přežije dnešní den, když se nemůže pořádně nadechnout. Jak opatrně sestupuje, rozeznává, kdo přišel navštívit jejího otce.
,,Wille!"
Oba muži jsou překvapeni jejím vyrušením a vzhlédnou, meč, který byl určen k obřadu, leží v otevřeném pouzdře na stole mezi nimi. Je tak nadšená, že se s ním přivítá, a úplně zapomněla, že je na něj naštvaná.
,,Moc ráda tě vidím!"
Will je vyšší, než když ho viděla naposled, dospělý a pohledný muž, ale stále svým chlapeckým způsobem. Zvlášť když se začne usmívat.
,,V noci se mi o tobě zdálo." Je to taková náhoda, že se o tom ke zděšení svého otce sotva nedokáže nezmínit.
,,O mně?" Pohled v jeho očích je směsicí naděje a nespoutané radosti. Taky ji rád vidí. Elizabeth jásá. Sotva se rozloučili v přátelském duchu.
,,Ano. Jak jsme se setkali, pamatuješ? Když tě vytáhli z moře."
„Vzpomínám si na to docela dobře, slečno.“
Srdce jí klesá. Teď si vzpomíná. ,,Kolikrát ti mám připomínat, abys mi říkal Elizabeth?" Ví, že její otec má pravdu, ví, že ji její známost s kovářovým učněm zahanbuje, ale je jí to jedno.
V jeho výrazu je omluva, ale Will odpoví: ,,Alespoň ještě jednou, slečno Swannová. Jako vždycky."
Celý její jásot, že ho vidí, se rozplyne. Její otec mluví o tom, co se sluší a snaží se ji co nejrychleji vyprovodit ze dveří. ,,Hezký den, pane Turnere." Je to míněno jako urážka, ale Will se sotva naštve, když se odvrací.
---
Obřad je bezpochyby krásný. Elizabeth připouští, že James je ve své slavnostní uniformě velice přitažlivý, ale je příliš zaneprázdněná tím, že je jí příšerně nepříjemně, než aby věnovala pozornost něčemu jinému. Slunce, které na ně svítí z bezmračné oblohy, jí příliš neulehčuje a Elizabeth jako by se nemohla ani na zlomek vteřiny nadechnout, až se zatahá za výstřih svých krásných mučících šatů. Kvůli Jamesovi se velmi snaží být přívětivá, ale zjišťuje, že sotva dokáže zakašlat, natož mluvit s ostatními účastníky společnosti.
James je uvězněn ve zdvořilém rozhovoru s nějakým byrokratem s bílou parukou a očividně se nebaví. Vrhne na ni kajícný pohled přes mužovo rameno, ale Elizabeth se na něj křehce usměje, mávne rukou a vehementně se ovívá. Bloudí směrem k hradbám a doufá, že zachytí větřík vycházející z vody. Cokoliv, co by jí pomohlo.
Opírá se o kamenný oblouk a uvědomuje si, co se stane. Já nemůžu dýchat. Elizabeth se bezmocně ohlédne po svém snoubenci.
