James Norrington se smrti nebojí. A když dorazí, dovolí jí, aby si ho bez boje vzala. Ale vesmír má jiné plány. Právě v té chvíli, kdy se vzdaluje a jeho poslední myšlenky se obracejí k ženě, která nikdy neopětovala jeho lásku, se James probouzí a z...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Po krátké zastávce v Jackově pokoji, aby se převlékla do něčeho vhodnějšího pro pirátského vůdce z Bratrského sněmu, Elizabeth prohlašuje, že musí jít dolů na svou loď a vyzvednout si prvního důstojníka. James se při zmínce o nepříjemném čínském pirátovi zašklebí. Když se k ní však připojí, Elizabeth ho zastaví.
,,I když bych se ráda pochlubila svou lodí, nemyslím si, že je moudré, abys šel se mnou. Radši zůstaň tady."
Protestuje, ale její argumentace je správná. Posádka Císařovny teď přesně ví, kdo to byl, koho vytáhli, krvácejícího, z moře. Dokázala jejich nespokojenost většinou utišit velkorysou aplikací diplomacie i zastrašování, ale situace je stále nejistá. A co víc, počet pirátů na obyvatele v docích je mnohem vyšší. Ve městě si je Elizabeth jistá, že dokáže všechny hrozby uhasit, ale i tak by bylo pošetilé zkoušet její dosah tak blízko setkání Bratrstva.
Pochopení vrtkavé povahy politiky Zátoky mu nedělá o nic větší radost. A když se Will dobrovolně přihlásí, že by s ním zůstal, James se málem ušklíbne, vůbec se té myšlence nepodvolí, vzhledem k jeho momentálnímu vnitřnímu zmatku. Ale Elizabeth to také odmítá a Willovi připomíná, že ho Jack bude potřebovat.
Jakmile odejdou, odnese James své zamyšlení na balkon, kde se dívá dolů na davy hemžící se na ulici s pramalou láskou v srdci. Boj s Beckettovou armádou je sebevražda. A kvůli čemu? Kvůli těmhle lidem? Nebylo to tak dávno, kdy, kdyby se s ním některý z těchto nájezdníků setkal na moři, by se s nimi utkal v boji. S posvěceným požehnáním krále Jiřího. A podívejte se na něj teď: krčí se ve věži a čeká, až si ho Elizabeth vyzvedne, je jako nějaká zasraná pohádková princezna. A navíc...
Když Turner poprvé přiznal svou lásku k Elizabeth, přemohl Jamese hrozný pocit, že změny, které udělal, jsou sobecké. Že Willovi ukradl štěstí, aby si mohl udělat vlastní. To pomyšlení přineslo buřičský návrat... spolu s tušením, že je v tom něco víc. Tolik jeho pokusů o revizi se nezaseklo. Zdálo se, že byly zničeny, napraveny... osudem?
Je to... je to další z těch nevyhnutelností? Dva milenci předurčení k tomu, aby se našli navzdory všem předpokladům? I přes něj?
James se obává, že nikdy doopravdy nebyl protagonistou svého vlastního příběhu. Bojí se...
,,Jsem opravdu blázen štěstěny."
,,Všichni jsme zamilovaní blázni."
Jamesova hlava se prudce otočí, když mu chraplavý hlas s přízvukem odpoví a objeví ve dveřích čarodějnici Tiu Dalmu, Kalypsó, ať je to kdokoliv. Navzdory svému překvapení se tváří pečlivě neutrálně. Jeho instinkt k útěku je neodbytný, třepotá se mu pod žebry jako pták v kleci, ale James poprvé projeví zájem.
