James Norrington se smrti nebojí. A když dorazí, dovolí jí, aby si ho bez boje vzala. Ale vesmír má jiné plány. Právě v té chvíli, kdy se vzdaluje a jeho poslední myšlenky se obracejí k ženě, která nikdy neopětovala jeho lásku, se James probouzí a z...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Chvíli mlčí a pak, očima pátrajíc v jeho tázavých otázkách, se zeptá: „...žádáte mě o ruku?“
To je to, co dělá, ne? Teď už si není tak jistý. „...ano?“
,,Ach, Jamesi," vzdychne a vzdá se jeho ruky. V tu chvíli se od něj vlastně úplně odvrátí, dívá se na nádvoří a pokračuje. ,,Byla bych strašná manželka. Nejsem... poslušná." Toto slovo podtrhne hlubokým zamračením. ,,Vaši vrstevníci by mě nikdy nebrali vážně. Byla bych na obtíž." Teď ho prosí. Zdánlivě se ho snaží přesvědčit, že ona není to, co chce. Jako by tomu tak někdy bylo.
,,Nemám trpělivost pro společnost ani pro nic jiného, opravdu. Nejsem... nejsem jako oni." Divoce kolem sebe gestikuluje otevřenými dlaněmi a pak ještě jednou vzdychne. ,,Myslím, že nikdy nebudu. Myslím, že ani nechci."
,,Pak se hodí," zaskřípe zuby a v jeho nitru se usadí tíživý pocit, ,,že ani já nechci. Chci vás." Nepodívá se mu do očí a on sotva slyšitelně dodá: ,,Jste všechno, co jsem kdy chtěl.'
Teď se na něj podívá, oči rozšířené nedůvěrou a... rozhořčením? ,,To nemyslíte vážně."
,,Nemám ve zvyku říkat věci, které nemyslím vážně." Vychází to z něj drsněji, než původně zamýšlel, ale jeho sevření hrůzy se vytrácí. Chce ho odmítnout. Znovu. To poznání ho ničí zevnitř. Musí se odsud dostat.
,,Uvědomuji si, že... možná je moje načasování... no... alespoň se nad tím zamyslete. Vezměte si tolik času, kolik potřebujete." Vstává, i když se z něj slova valí bez vyzvání. Běž, chlape. Vezmi své dvakrát zlomené srdce a uteč, dokud ještě můžeš.
Už je v půli cesty, skoro se od ní vzdaluje, když zaslechne, jak volá jeho jméno.
„Jamesi! Jamesi, počkejte!“ Její tón je tak zoufalý, že se zastaví a otočí se, aby viděl, jak běží za ním, šál jí z ramen odlétá, zapomenutý, aby přistál v hlíně.
Lapá po dechu, když se vedle něj prudce zastaví, a on instinktivně natáhne ruku, aby ji podepřel. I teď je bezmocný. Cítí, jak si chladné sousto oceli hledá jeho srdce.
,,Je mi to tak líto! Nechtěla jsem... ach, muselo to znít jako -"
Skloní se v pase, ruce si opře o stehna, pak zvrátí hlavu a narovná se, divoké oči ho prosí, aby zůstal, dokud alespoň nezachytí dech.
Samozřejmě, že zůstane. Vždycky.
Konečně najde svůj hlas, i když je stále bez dechu, a mezi slovy se zastaví, jen aby se nadechla. ,,Ještě nikdy mi nikdo neřekl tak krásné věci. Byla jsem ohromena. Myslela jsem si, že se musíte mýlit."
On ruku odtáhne a ona se jej chytí. Odhodlaná donutit ho poslouchat, dokonce i násilím. Nemusela si však dělat starosti; její slova v něm vyvolala dost pochybností, že je na tom místě stejně jako on.
,,Ale máte pravdu. Nikdy jste mi nelhal... a měla bych vás vzít za slovo."
Elizabeth se vzdává jeho paže, jen aby ho uchopila za klopy kabátu, zlehka s ním třese, dokud se nesetká s jejím vroucím pohledem.
,,Samozřejmě, že si vás vezmu, Jamesi."
Na okamžik ztuhne, naprosto přesvědčen, že se to nemůže dít, a pak natáhne třesoucí se ruku, aby pohladil její zarudlou tvář. Vlní se do jeho doteku a žaludek se mu chvěje.
,,Opravdu? Myslíte to vážně?"
Skoro se zasměje. ,,Čekal jste, že řeknu ne?"
Její reakce ho naprosto odzbrojila. ,,Vlastně jsem od ničeho moc nečekal."
,,Jak může být člověk, který je tak inteligentní, tak hloupý?" zafuní a pak mu ovine paže kolem ramen, pohladí ho po šíji, až jí zajiskří oči.
,,Jamesi Norringtone, miluji vás od svých dvanácti let."
Tentokrát, když ho políbí, ji nechá. A nejen to, líbá ji zpět, libuje si v tom, jak se její měkké rty dokonale tisknou na jeho, jako by k tomu byly stvořeny. Neotálí dlouho, zvedá ruku, aby ji chytil za zátylek, a naklání jí obličej k sobě do mnohem lepšího úhlu. Jemně mu sténá do úst a to jím proletí jako blesk.
Vůbec se to nepodobá tomu, když ji poprvé políbil, to byl samý hořký konec a slané slzy. Tohle je sladké a lehké a on cítí, jak její prsty míří pod jeho paruku, aby si pohrály s vlasy. Nakonec se musí odtáhnout, aby nabrala dech, a on si pomyslí, když se dívá, jak lapá po dechu, rty oteklé, že neexistuje větší smrt, než se utopit v Elizabeth Swannové.
Roztomile se zahihňá a přitáhne ho k sobě, až se jeho čelo opře o její. Přemýšlí, co se asi stalo s jeho kloboukem.
,,Myslela jsem, že mě opouštíte!" zazubí se.
,,Cože? Nikdy."
,,Musíte uznat," trvá na svém s lehkomyslností v hlase, ,,že zvenčí... no, vypadal jste, jako byste byl v agónii."
,,V nejlepším druhu agónie." Usměje se a přitáhne ji k dalšímu polibku. Je opilý její chutí. Těžko gentlemanské, ale je to tak.
Pak ho něco napadne a zamumlá do koutku jejích rtů: ,,Měli bychom..."
Ona se odtáhne a on při ztrátě kontaktu skoro trucuje. ,,Co?"
,,Váš otec si myslí, že jsem s žádostí o ruku čekal až do svého povýšení. Vždyť nemám ani prsten."
Zakloní se tak daleko, jak jí to jeho paže kolem ramen dovolí, a s bezelstným úšklebkem se na něj zadívá. ,,Proto jste tady byl. Bez ohlášení.“
,,Ano," odpoví nesměle a pohrává si s krajkou na jejím límci. ,,A nijak zvlášť mě netěší, že mu musím říct, že jsem své slovo nedodržel."
Elizabeth se smíchem zavrtí hlavou, než se od něj odtáhne. ,,Myslím, že podceňujete, jak moc touží mít vás za zetě. O ničem jiném za poslední čtyři roky nemluvil. Od té doby, co jste mi poslal ty zatracené květiny."
„Je mi líto, že jsem způsobil takovou nepříjemnost, slečno Swannová.“
Položí mu prst na rty, tvář náhle zvážní. ,,Ne. Teď to bude Elizabeth. Nebo Lizzie, jestli se cítíte statečně. Ale když jsme v soukromí, už mi nikdy neříkejte slečno Swannová. Vyjádřila jsem se jasně?"
Vydává mu rozkazy? James se neubránil rozjásanému úsměvu, který mu roztrhl rysy. ,,Nevyhnutelně."
---
Nakonec se přece jen dostanou zpátky do domu, smějí se, jak prakticky tančí po chodbě, a při tom se málem srazí s guvernérem.
„Otče,“ oznamuje Elizabeth, paži spojenou s Jamesem, „jsem dosti radostně zasnoubená. Myslím, že gratulace jsou na místě."
Měl by se stydět, ale James se jen na omluvu uchechtne. ,,Promiňte, pane. Chtěl jsem počkat, ale... nedokázal jsem jí odolat."
Na to Weatherby Swann vybuchne smíchy. ,,To dobře znám!" Pak je oba obejme v animovaném projevu souhlasu.
James si je jistý, že nikdy nebyl tak šťastný.
---
Je rozhodnuto; oficiální oznámení o zasnoubení mají odložit na den jeho povýšení. To znamená, že si budou muset ještě několik měsíců držet odstup, zatímco budou na veřejnosti, ale Jamese už čekání na poslední úsek vůbec netrápí. Je to přece jen trpělivý člověk. A jeho srdci stačí vědět, že Elizabeth je jeho.
Konečně jeho.
A na té boží zelené zemi není nic, co by mu to mohlo vzít.
