SPOILED | bts ✔

22

"Tae, jsem fakt unavená," zafňukala.

Bylo něco málo před třetí hodinou v noci, když si řekli, že už by asi opravdu bylo na čase jejich sešlost ukončit a vydat se domů. Oba dva už toho měli dost a Sage chvilkami sotva dokázala udržet oči otevřené.

"Přestaň si stěžovat a pojď."

"Hej, nebuď na mě takovej," zanaříkala a dál se za ním vlekla.

Prý, že všechny přepije... To tak. Starý dobrý časy jsou v tomhle ohledu dávno pryč.

"Litovat tě nebudu, ještě by jsi toho chtěla využít ve svůj prospěch."

"Tak mi aspoň nějak pomoz," zamumlala, načež se ho chytla za paži a hlavu si položila na jeho rameno.

"Máš dvě zdravý nohy, tak je používej."

"Tae, prosím."

"A co tedy? Mám tě snad vzít na záda?" vtipkoval, ale Sage to vzala naprosto vážně.

"To by jsi mohl."

Ruce mu v ten moment položila na ramena, zapřela se a vytáhla se nahoru. Nohy mu hned na to obmotala kolem pasu a upevnila stisk svých rukou, kdyby se jí náhodou chtěl zbavit a dát zase pěkně dolů.

Taehyung dobrou chvíli nic neříkal, jen jí, aby nespadla, chytil za stehna blízko kolen a Sage si pomyslela, že podle všeho vyhrála a domů se hezky ponese.

"Od kdy máš prsa?" zeptal se však Taehyung zničehonic.

"Idiote!" vyhrkla, přičemž jej v pohoršení nad jeho otázkou štípla do ramene.

"Au! To bolí. Klid, jasný?" Jenže se smál. Nejspíš se až moc bavil. "Jestli ze mě hned neslezeš..."

"Tak co? Přestaň komentovat moje prsa a prostě běž. Co je na tom tak hrozně složitého?"

"Naprosto všechno."

"Prosím, už přestaň a jdi. Nebo tě znovu štípnu."

"Jsi snad komár?"

"Jestli teď neuděláš ani jeden krok, tak klidně komár budu. Počkat. Komáři spíš koušou než štípou. Nebo jako to je? Přece se říká-kousnul mě komár. Kousnul. Ne štípnul."

"Jednou se z tebe zblázním," zamumlal, ale nakonec se přece jen rozešel a její úvahu nad komáry raději dál nijak nekomentoval. Sage se pak akorát spokojeně usmála a opřela si bradu o jeho rameno. 

Dlouhou dobu byli oba dva naprosto v tichosti a Sage se znovu začaly pomalu klížit oči. Nechtěla usnout, ale taky k tomu neměla příliš daleko.

"Pamatuješ si tu zimu?"

Tahle jedna jediná otázka ji dokonale probrala.

"Jo," zamumlala a sevřela ho kolem ramen o něco pevněji.

"Nejhorší, ale taky jedno z těch nejlepších období mého života."

"Tae, nech toho. Jestli začneš s našimi vzpomínkami, tak mě to v tomhle stavu fakt dojme a myslím, že možná budu i brečet."

"Nic co bych nezvládl. Ale myslím to vážně."

Tehdy to u nich doma začalo být opravdu zlé. Nebyl den, kdyby tam Taehyung mohl být, aniž by se nemusel bát, že se mu něco stane. Byl ze sourozenců nejstarší a vztek otce odnášel především on, zatímco jeho matka seděla s prázdným výrazem u zapnuté televize, v ruce láhev s alkoholem a netušila o světě. Taehyung se tak utíkal schovávat k Sage domů, kde ho vždycky přijali. Byla zima a Sage si do teď vybavuje jeho červenou šálu a čepici. Balila ho do dek, jen aby nebyl tak moc promrzlý a hlavně aby se nemusela dívat to, jak moc pomlácený byl.