SPOILED | bts ✔

29

Byla někde na pokraji zhroucení.

Pochopitelně se na sobě snažila nedat nic znát. To byla její nynější taktika. Nechápala pořádně ani jak, no během cesty k Jungkookovi domů se jí podařilo zahnat všechny slzy a udržet si snad nečitelný výraz. Ale stejně dobře jako zná ona Jungkooka, zná Jungkook velmi dobře i ji. Mohla se tvářit sebejistěji, mohla předstírat, že z toho není vůbec rozhozená, ale bylo by to úplně k ničemu.

"Měla by jsi začít vysvětlovat."

"Není mou povinností ti cokoli říkat," namítla.

"Moc se pleteš, Sage. Ani jeden přece nechceme, aby tohle dopadlo špatně."

"Doopravdy si myslíš, že ti něco řeknu? Obzvlášť po tom, jak jsi mě sem dotáhl? Kdy ti konečně dojde, že my dva spolu už nemáme nic společného a nemůžeš se ke mně takhle chovat? Vzpamatuj se."

"Nejsi v pozici, kdy by jsi se mnou mohla takhle mluvit."

"Můžu si s tebou mluvit jak chci, když i ty se ke mně chováš, jak se ti zlíbí."

"Zase se pleteš. Myslím to naprosto vážně. Mluv, dokud ti k tomu dávám příležitost."

Jako vždy. Snažil se ji zastrašit. Uměl to a taky mu to i fungovalo. Velké řeči, velká gesta. Protože můžu. Kdykoli něco nebylo po jeho, choval se přesně takhle. Vyhrožoval. Manipuloval.

A proto byla tak moc zmatená, jelikož z nějakého šíleného důvodu tušila, že by jí doopravdy nijak neublížil. Ano, choval se k ní hrubě, ale nedovedla si představit, že by na ni vztáhl ruku či podobně. Měla z něj respekt, no taky si uvědomovala, že jsou to právě slova, co jsou jeho největší pákou.

"Nech si těch řečí," řekla proto. "Nemám nic, co bych ti pověděla. Celé tohle divadlo je naprosto zbytečné."

"Takže mi chceš tvrdit, že jsi se tamtudy jen tak náhodou procházela?"

"Co když ano?"

"Viděl jsem tě, když jsi šla stanici. A byla jsi tam víc jak hodinu. Je ti tak určitě jasné, proč od tebe chci vysvětlení. A jestli jsi byla za Minem, chci to vysvětlení ještě o něco víc."

"No a co? I kdybych byla za ním, pořád se tě to netýká. Ten, kdo ho zajímá, je Seokjin, ne ty."

Sage se rozhodla improvizovat. A taky trochu lhát. Byla to ostatně její jediná možnost.

"Nechápu proto, o co ti jde," pokračovala. "Nebo ty máš snad co skrývat? Nebo kryješ Seokjina a teď máš strach? Ptala jsem se tě, jestli v něčem nelítáš. Pamatuješ? Přišla jsem za tebou hned, co se Yoongi objevil."

"To si pamatuju velmi dobře. A ne, nemám strach. Protože věřím, že vždycky se dá všechno vyřešit."

"Takže přece jen v něčem lítáš."

Samozřejmě, že to věděla.

Po tom všem, co se dozvěděla od Yoongiho, nebylo těžké si dát dvě a dvě dohromady. Jungkook měl co dočinění s těmi drogami u Seokjina. Ostatně, vždycky k nim měl přístup, teď už aspoň věděla, odkud vítr vane. A s největší pravděpodobností měl co dočinění i s tím klukem, který zemřel u nich v univerzitním kampusu.

"Přestaň předstírat, že nemáš ani tušení, o co jde. A nesnaž se mi tu lhát. Moc dobře víš, že to poznám. Proč si myslíš, že tě nechal Seokjin sledovat? A proč tě pak vyhodil? Víš toho hodně, víc, než nahlas přiznáváš, jenom se tváříš hloupě a děláš, že nevíš, která bije. Vždycky jsi taková byla a vždycky jsi taky byla schopná přemýšlet nad sebemenšími blbostmi. Vsadím se proto, že v máš v hlavě utvořený moc pěkný příběh o tom, jak to celé je. A že jsi ho poslušně pověděla tomu tvému detektivovi, který ti asi nasliboval hory doly a to, že se postará, aby jsi byla v bezpečí. No a podívej se, kde jsi. Vyfoukl jsem mu tě přímo před nosem. Nevyjímaje to, že jsi určitě dost naštvaná. Na Seokjina, na Jimina a na Taehyunga bez pochyby taky. A já? Mě přece nesnášíš. A bylo by hrozně fajn, když by jsi se nám po tom všem mohla nějak pomstít. Rozhodně jsi tak Minovi řekla všechno, co víš. Jenže jsi se přepočítala. Takže to půjde buď po dobrým nebo po zlým. A měla bys být ráda, že ti vůbec dávám na výběr."

Fajn, tak teď si byla jistá tím, že je fakticky v háji.

Řekl totiž všechno přesně tak, jak to je.

A vymluvit mu to nedokáže. Určitě ne.

Má ji přečtenou a má až příliš mnoho informací.

Stane se však něco, když to přece jen bude ještě chvíli zkoušet? Získá tím aspoň čas.

"Je jedno, co si myslím. Ale nic... jsem mu neřekla," mumlala. "Vážně ne."

Jungkook se usmál. "Nezkoušej to na mě, je to naprosto zbytečné."

"Nelžu," bránila se. "Ano, byla jsem dnes na výslechu, ale řekla jsem, že nic nevím, věř mi, prosím."

"Ty mě vážně bavíš."

"Nech mě jít."

"Nikam odsud nepůjdeš, dokud se nedohodneme tak, aby jsme byli všichni spokojení."

"Nemůžeš mě tu jen tak držet."

"Ale můžu."

"A co až přijde Taehyung? Nebo Namjoon? Jak jim to vysvětlíš?"

"Taehyung o tom ví a do ničeho mi kecat nebude. A Namjoona se to netýká. Nemá cenu, aby jsi se na kteréhokoli z nich spoléhala."

"Tae ti to nedovolí," namítla, což Jungkooka akorát rozesmálo.

"Jsi roztomilá. Ale asi tě zklamu. Jemu jsi úplně ukradená, nezajímáš ho a nic pro něj neznamenáš. A kdo ví, jestli jsi vůbec někdy znamenala. Kdybych mu totiž neřekl, aby se k tobě pokusil znovu dostat, neudělal by to."

"To není pravda."

"Je, Sage, je. Nebo ty mu snad vážně věříš? Vážně jsi do něj tak moc velký blázen, že to jednoduše nevidíš?"

"Nejsem," ohradila se. "Jsme přátelé."

Ale přátelé se nelíbají, Sage...

K čertu s tím. Nad tím teď nemůže přemýšlet.

"A rozhodně mu věřím víc než tobě," dodala.

"Tvá chyba a tvá naivita." Pokrčil Jungkook rameny. "Každopádně bychom se konečně měli domluvit, tímhle akorát ztrácíme čas. Buďto se sebereš, půjdeš na stanici a svou výpověď odvoláš, nebo se zařídíme jinak. A nemusíš se bát, když uděláš to, co chci, odměna tě nemine."

"Nechci tvoje peníze."

"Ne? Nechtěl bych ti být cokoli dlužný."

"Nehraj si na spravedlivého."

"Nerýpej a ber, nebo tedy nech být."

"Už jsem řekla, že tvoje peníze nechci. Nemáš šanci si mě takhle koupit, nemluvě o tom, že nemám co odvolávat."

"To si opravdu budeš dál trvat na té tvé pohádce? Tak pak tě to bude mrzet. A bude to mrzet i mě."

Sage v okamžiku odstrčila jeho ruku, jíž se chtěl dotknout její tváře. Tvářil se, jako kdyby mu to bylo všechno hrozně líto, ale nevěřila mu to. Nevěřila mu ani nic z toho, co jí říkal o Taehyungovi. Jenom se jí snaží ublížit. Chce, aby se cítila špatně, chce, aby mu všechno odkývala a ještě mu za to snad poděkovala.

To se sakra spletl.

"Nesahej na mě," odsekla.

"Fajn. Dám ti nějaký čas k tomu, aby jsi si to všechno rozmyslela. Snad dojdeš k rozumu."

Nemohla uvěřit tomu, že ji zamknul u něj v pokoji. A že jí vzal i mobil.

Mohla se mu bránit jak jen chtěla, ale bylo to zbytečné.

Přesto jedna cesta ven přece jen byla.