SPOILED | bts ✔

31

Za žádnou cenu nemohla usnout.

Za jeden den se toho stalo až příliš na to, aby si teď v klidu pospávala. Hlava jí to prostě nedovolovala. A nedovoloval jí to ani Taehyung.

Všechno by bylo mnohem jednodušší, kdyby teď vedle ní neležel. Většinou to moc neřešila, snažila se nad tím nijak nepozastavovat, ale nyní si prostě nemohla pomoct. Ležela k němu otočená zády, zatímco ji pevně držel přitisknutou u sebe. Cítila jeho pravidelný dech na krku a bylo jí tak jasné, že na rozdíl od ní už si dávno poklidně spí.

Proč se kvůli tomu musí tak moc stresovat?

Vždyť o nic nejde.

Nad čím sakra přemýšlíš, Sage?

Pokusila se trochu pohnout, aby našla aspoň nějaké pohodlí, ale bylo to naprosto zbytečné. Navíc jí nepomáhaly ani Taehyungovy nohy zapletené někde mezi těmi jejími.

Od kdy je k ní vůbec natolik přítulný?

Vždycky když vedle sebe usínali, nikdy se k ní takhle neměl a ona k němu raději taky ne. Nebylo to tak, že by ji neobjal, kdyby to, či něco podobného sama iniciovala, ale nedělala to a když už, tak opravdu výjimečně. Pokud tedy nešlo o něco z jeho strany, ona se fyzickému kontaktu s ním spíš vyhýbala.

"Tae," zamumlala, přičemž mu prsty přejela po předloktí až k dlani, na které ho pošimrala.

Nechtěla ho budit, no neměla jinou možnost. Už takhle dál ležet nemohla. Další den by byla akorát celá rozlámaná.

Ještě párkrát tak zopakovala jeho jméno a on se po chvilce nespokojeně zavrtěl.

"Co se děje?"

"Mohl bys mě pustit? Nemůžu takhle spát."

"Co?"

Nejspíš ji sotva vnímal.

Sám ji ale hned vzápětí k jejímu překvapení opravdu pustil a přetočil se od ní na záda.

"To jsi mě vážně budila kvůli tomuhle?"

"Nemohla jsem se ani hnout," řekla. "Navíc... Je to zvláštní," přiznala.

"Zvláštní?" zopakoval. "Řešíš hlouposti."

"Hlouposti... Po tom, co se stalo, to pro mě není žádná hloupost," namítla. "Mimo to, my dva tohle prostě neděláme. Nediv se mi."

Taehyung si povzdechl. "Vážně teď chceš řešit, že jsme se líbali?"

"My? Ne, to ty jsi líbal mě."

A za moc to tedy nestálo. Ale vzhledem k tomu, jak moc ji v ten moment zaskočil, tak to byla vůbec ta poslední věc, na níž v danou chvíli myslela.

"Proč mlčíš?"

"Protože když to budeme rozebírat, k ničemu to nepovede. Jednoduše se to stalo, nemysleme na to."

"Ale nějaký důvod k tomu, proč jsi to udělal, jsi určitě měl. Opovaž se mi tvrdit, že na tom nezáleží, tohle mi přece nemůžeš dělat."

Sage uznávala, že teď sice není zrovna ten ideální prostor na nějaký rozhovor obecně, ale kdy jindy k tomu zase bude příležitost? Nevěří tomu, že by další den zůstal, nevěří, že vedle ní ráno bude ležet a pak... Asi se nebudou jen tak vídat. Jestli totiž zase bude na straně Jungkooka, tak to prostě nebude možné. Ne po dnešku. A ona si vážně nedělala příliš velké naděje.

"Nechtěl jsem, aby jsi odešla."

"A tak tě nenapadlo nic jiného, než mě líbat? Nejlepší kamarádi tohle nedělají, ani když se hádají."

Její odchod ten den byl dramatický, ano. Zuřila a byla přesvědčena o tom, že jí bez něj přece jen bude líp, byla připravená ho opustit. Jednoduché rozhodnutí to nebylo, ale zas a znovu si jím přišla zrazená a pocit zklamání jednoduše nemohla potlačit.

A on ji pak chytne, políbí a teď se ji jenom snaží přesvědčit o tom, že to jenom až moc hrotí, že se vlastně nic nestalo a že je jen ztráta času se tím jakkoli zaobírat.

Sage jeho názor pochopitelně nesdílela.

"Proto říkám, abychom to neřešili. Promiň, jestli... Prostě se omlouvám. I za tohle. Už se tě nedotknu."

Vzápětí se od ní posunul ještě o kus dál a přetočil se na levý bok, takže tentokrát byl zády on.

"Nebuď uražený, prosím. Akorát jsem chtěla vědět, co za tím bylo. To snad chápeš, nebo ne?"

Jestli ji totiž líbal jen z toho důvodu, že už nevěděl kudy kam a přišlo mu to jako ta jediná možnost, jak ji zastavit...

Je opravdu tak zoufalý?

Protože žádnou lásku jí vyznávat podle všeho nehodlá a ani nebude.

"Sage, je noc, já jsem unavený a bolí mě hlava. A ty chceš zničehonic řešit jednu pitomou pusu. Proč? Bez pochyby to pro tebe nic neznamenalo. Je to totiž přesně tak, jak říkáš. Jsme nejlepší kamarádi. Já nikdy nebyl tím, koho jsi chtěla. Tak už s tím přestaň, prostě toho nech, ano?"

Často jí to vyčítal. Že ona a Jungkook spolu chodili. Nelíbilo se mu, že se s ním takhle zapletla, ale taky si uvědomoval, že není nic, co by mohl udělat pro to, aby se to změnilo, a tak měl jen plno řečí. Sage mu ale vždy říkala, že do toho s kým se s týká a s kým co dělá, jí nemá co mluvit. A Jungkook nebyl výjimkou, jeho si z nějakého důvodu rozmluvit taky nenechala, přestože si dobře uvědomovala, jaký je. No sama nebyla lepší. Měla ho ráda, líbil se jí a ona jemu taky. Fungovalo to. Ale tehdy měla na všechno zcela jiný úhel pohledu. Tehdy jí nevadilo, co dělali, nepřemýšlela nad tím a bylo jí naprosto jedno, jak se chovali a kam až kolikrát zašli. Mohli dělat, co se jim zlíbilo a nikdo jim nic nezakazoval. Mohli všechno. A byla to zábava.

Kéž by se tak ale nikdy nestalo.

Kéž by to tenkrát byla jen ona a Taehyung. Nikdo další. Žádný Jungkook a ani Jimin. Byli by teď určitě někde jinde. A nemuseli by řešit podle všeho něco, v čem ani jeden z nich nemá jasno. A ona od něj potřebovala jasnou odpověď, ať už by byla jakákoli.

Přišla si však akorát hloupě.

Sage by ho totiž za Jungkooka nikdy nevyměnila. Kdyby si měla vybrat, byl by to on, ne Jungkook. Každopádně Taehyung by si nevybral ji. Už se tak jednou stalo. A kdo ví, co se děje teď. Chce mu věřit, ale copak může? Může si jím být jistá? Pochybuje a o to víc ji štve, že si dovolí něco takového říkat.

"Tae," zamumlala, ale on jí nijak neodpověděl. A tak se k němu přisunula o něco blíž.

"Sage, co děláš?"

"Sebral jsi mi skoro celou peřinu," odpověděla, protože potom, co se k ní otočil zády, jí z přikrývky vážně moc nezbylo. "A je mi zima."

"Ty mi opravdu nehodláš nic ulehčovat," řekl si spíš sám pro sebe, načež se obrátil zpět na záda a rukou jí naznačil, aby si lehla k němu. 

Jejich situaci to absolutně nijak nepomáhalo, ale i tak se k němu znovu přitulila.

"Lepší?"

Souhlasně pokývala hlavou.

"Mám tě moc ráda, Tae. Nebuď na mě pořád takový, přijde mi, že se přede mnou akorát uzavíráš."

"Když řeknu jen další promiň, akorát mi ho vyčteš."

"Tak zkus něco jiného."

"Taky tě mám rád. Moc. Ale taky jsem dost... Zmatený. Vím, že v poslední době nic nezvládám a nás dva už vůbec ne. Rozhodně však nechci, aby jsi si myslela, že mi na tobě nezáleží. Vždycky jsi pro mě byla nejdůležitější."

Hladil ji ve vlasech a ona tak trochu emočně umírala.

To ráno, až odejde, bude hodně bolet.