SPOILED | bts ✔

38

Taehyung spal několik dlouhých hodin. Bylo už poledne a on byl stále někde v říši snů, ale Sage za to byla ráda. Potřeboval si odpočinout, to bez pochyby. Nevěděla sice, jak dlouho byl doma, ale vzhledem k tomu, co říkal, nespal skoro vůbec. A pak...

Pořád jí z toho je úzko. A taky ještě bude.

Neměla ani tušení, co teď s Taehyungem bude dělat a dost ji to stresovalo. Chtěla být na jeho straně, samozřejmě, podpořit ho, ale vůbec si nedovede představit, jak to bude dál a co to přinese. No když ho tak vidí... S hořkostí si uvědomuje, že přese všechno by pro něj nejspíš udělala cokoli.

Co však bude následovat, jestli to dopadne jako vždycky? Co když mu teď zas a znovu podá pomocnou ruku a on, až opět bude dobře, odejde? Bude zklamaná a naštvaná, ale tu šanci mu prostě tak jako tak dá. I když tuší, jak to dopadne.

Nechápala, proč se jednoduše nedovede zaříct a dodržet, co si pevně stanoví. Proč má na ni Taehyung tak moc velký vliv? Proč pokaždé, co přijde, mu nedokáže povědět ne?

Přijde si strašně uboze a o to víc, když ví, že s tím nemá žádnou šanci bojovat, že s tím nic nezmůže.

"Sage?"

Bylo něco málo po druhé odpoledne, když se Taehyung probudil.

"No dobré odpoledne." Pousmála se nad tím, jak moc rozcuchané vlasy měl. A otlačenou pravou stranu tváře od polštáře.

Taehyung tiše zaskuhral, když se posadil, načež si prsty promnul oba spánky.

"Třeští mi hlava."

"Není divu," zamumlala Sage. Vždyť probrečel několik hodin. A emoce jím mávaly sem a tam. Jestli ho jenom bolí hlava, je to vlastně zázrak.

"Dám ti něco proti bolesti, pokud chceš."

"Prosím."

"Stejně by ti spíš prospěl čerstvý vzduch," dodala.

V lékárničce mu pak ale našla příslušné léky a naplnila sklenici vody. S díky obojí přijal.

"Zajdeme si pro pozdní oběd," řekla.

"Nechce se mi ven," namítl však tiše.

"Ne, půjdeme."

"Ani nemám hlad," pokoušel se z toho dál vykroutit, ale aspoň v tomhle byla Sage neústupná. I když šlo jen o hloupé jídlo.

"Měl by jsi něco sníst," snažila se o smířlivý tón, zatímco na něj dělala oči a doufala, že to zabere.

"Hádám, že s tím nepřestaneš."

"Hádáš velmi dobře."

Taehyung si povzdechl. "Tak fajn. Půjdeme pro oběd. Nejdřív ale se sebou musím něco udělat, je mi fakt hrozně."

Vyrazili během několika minut, ale Taehyung byl vedle ní jak tělo bez duše. Nemělo ji to překvapovat a taky to tak nebylo, jen ji to poměrně dost znervózňovalo.

"Je něco, co bych mohla udělat, aby jsi se cítil aspoň trochu líp?"

"Asi ne," zamumlal. "Nevím. Stačí, když budeš se mnou. Nic jiného ani nechci."

"Samozřejmě."

Když se po krátké procházce vrátili i s obědem zpátky k Sage, nezdálo se, že by mu necelá půl hodina venku třeba byť i trochu pomohla. Ani mu nevyhládlo. Ona se do jídla pustila s chutí, ale Taehyung se v tom akorát tak nimral a nesnědl skoro nic.

"Nechutná ti?"

"Mám stažený žaludek. Dal bych si, ale... Prostě nemůžu."

Sage se zamračila. "Kdy naposledy jsi jedl?"

V odpověď Taehyung jen pokrčil rameny.

"Aspoň trochu," řekla proto. "Prosím."

Moc toho sice nebylo, ale nakonec přece jen něco málo snědl. A Sage byla ráda i za tu trošku.

"Mohl bych si jít zase lehnout?" zeptal se chvilku poté, co uklidnila ze stolu a zbytek jeho jídla dala do lednice.

"Jasně, že jo. Proč se na to vůbec ptáš?"

Na to jí neodpověděl.

"Běž."

Sage byla opravdu zoufalá. Chtěla s ním mluvit, zeptat, co teď bude, jakou má představu a jestli vůbec nějakou představu má, jednoduše tu celou situaci nějak společně probrat, ale obávala se toho, že by jej tím akorát rozhodila.

Kde ale plánuje být? Co škola? Kde sakra vůbec je jeho otec? A co jeho mladší sourozenci? Navíc teď, když už mu Jungkook nebude dělat sponzora, pochybuje, že by vlastní bydlení nebo školné na vysoké zvládl bez něčí pomoci. Sama ví, jak moc těžké to je a on to dopusud nijak řešit nemusel. Nemá ani ponětí...

Z myšlenek ji najednou vytrhl její mobil oznamující právě příchozí hovor od Yoongiho.

Nechtěla Taehyunga rušit, a tak se sebrala a zalezla si do koupelny.

"Ahoj. Neozvala jsi se," řekl Yoongi, jakmile mu hovor přijala.

"Ahoj. Omlouvám se. Bylo toho... Dost."

"Povíš mi, co se děje?"

"Tae včera přišel o mámu," vyslovila nahlas onu nepříjemnou pravdu. Přestože si Taehyung s rodiči nebyl nijak blízký a s tátou už vůbec ne, máma je prostě máma, a to ať už se děje cokoli. Ona mu vědomě nikdy neublížila. Hledala útěky a nakonec skončila u alkoholu, kdy jí pak všechny problémy akorát nenávratně přerostly přes hlavu. "Vůbec nevím, co s ním mám teď dělat," přiznala. "Není na tom dobře."

"Sage... Kdybych mohl nějak pomoct, klidně řekni."

"Děkuju."

"Myslím to vážně. Nechci, aby jsi měla nějaké starosti a jestli pro tebe budu moct něco udělat, tak budu jedině rád."

"Toho si vážím."

Jeho slova ji zahřála u srdce a na malý moment opravdu měla pocit, že se na něj může spolehnout, ale co by s tímhle reálně zmohl? Co?

Mít však podporu někoho jiného... Trochu ji to uklidnilo. Věděla, že Yoongi by ji nezklamal.

"Bude to dobrý. Časem ano. On se přes to dostane. Není na to sám a to je hlavní. Jen do toho prosím nespadni s ním."

"Nemusíš si se mnou dělat takové starosti, Yoongi. Zvládla jsem už spoustu věcí. A nějak zvládnu i tohle."

"Ja vím, že jo. Jsi silná holka."

Kéž by to byla pravda.

No i navzdory tomu se pousmála.

"Usmíváš se?" zeptal se vzápětí, snad jako by to tušil.

"Trochu."

"To jsem rád. Aspoň něco se mi tedy povedlo."

"Vážně děkuju."

Že by přece jen na všechno nebyla úplně sama?