SPOILED | bts ✔

PROLOGUE

Půlka semestru nebyla nikdy ničím zvláštní. Zkoušky byly pořád víceméně daleko, a každý tak měl pocit, že na všechno je pořád ještě dost času.

Pravidlem to však nebylo.

Alespoň tedy takhle to platilo pro Sage, která snad nenávratně zabředla do její každodennosti a která nikdy nestíhala.

Škola, knihovna, práce.

Bylo toho dost.

Neustálý koloběh, v němž se naprosto automaticky pohybovala a působila dojmem, že všechno zvládá naprosto perfektně, že má všechno pod kontrolou a že nemusí řešit žádné zbytečnosti, které by ji jen zbytečně rozptylovaly od jejího momentálně naoko spořádaného života. Jo, doopravdy takhle vypadala, tak, že vše zvládá až s obdivuhodným přehledem. Co však nikdo neviděl, byly noci, kdy se ocitala prakticky na pokraji zoufalství a sama sebe se ptala, jestli to vůbec má zapotřebí. I přesto udržet si nálepku té vzorné nebylo zase nijak těžké. Její půlnoční propady úspěšně schovávala za zářivé úsměvy a vypadalo to, že z určitého hlediska je přece jen co závidět. 

Ani zdaleka se však nepodobala lidem, které měla ve svém okolí.

Soukromá univerzita pro ni byla ještě před pár lety něco naprosto nedosažitelného, a možná právě proto se natolik oddala její myšlence, že dennodenně trávila veškerý volný čas u knih, aby měla pokud možno ty nejlepší výsledky, které by jí  zajistily přijetí a to společně se stipendiem jako pěkným bonusem navíc. 

Bohužel, nebyla to taková pohádka, jakou si kdysi vysnila.

Věděla, že už dávno nepatří mezi všechny, co každý den potkává. Lidi, co se nemusí starat prakticky o nic, rodiče s penězi vždycky za jejich zády bez ohledu na to, o jak moc velký průšvih jde. Jako kdyby díky nim byli zcela nedotknutelní a možná, že si to doopravdy mysleli. Peníze pro ně jednoduše byly jen prostředkem, s nímž bylo možné vyřešit jakýkoli problém. 

Ale že by i případnou vraždu? Nebo nešťastnou náhodu? Či snad nešťastnou mysl?

Takto by se dala vystihnout šokující událost onoho rána.

Stála stejně jako všichni ostatní v samém středu kampusu s nejnověji vystavenými budovami a snažila se nepropadnout davové panice, kterou způsobilo nehybné tělo jednoho ze studentů na zemi. 

Nebylo žádných pochyb. Byl to pád, co jej připravil o život.

Sage rozhodně neměla žádný zájem o to, aby na vlastní oči spatřila realitu. Snažila se proto z davu, do něhož se dostala vlastně ani pořádně nevěděla jak, utéct, ale zvědavost druhých brala za své. Všichni se tlačili dopředu, aby přes hlavy druhých spatřili alespoň malý kousíček ze scény před budovou fyziky, zatímco se marně pokoušela proklouznout zpět a zmizet co nejdříve to bude možné.

Náhlé pojď a pevné sevření čísi ruky kolem jejího zápěstí jí za daný moment co se množství rozvířených myšlenek týče příliš nepomohlo, každopádně se konečně začala úspěšně dostávat pryč z davu a to pro ni bylo to nejdůležitější.

Nebylo pak těžké poznat, kdo byl ten, jenž jim razil cestu ven, i přestože k ní byl zády.

Taehyung.

Sage nechápala, z jakého důvodu to dělal, z jakého důvodu se jí rozhodl pomoct a jaká náhoda to musela být, že byl někde poblíž jí, ale nebyla z toho nijak nadšená.

"Sage, přidej."

"Musíme utíkat?"

Na malý moment se k ní otočil a Sage doslova zamrzla na místě. Ustala v pohybu stejně jako on a zůstala na něj jen zvědavě hledět.

"Právě sem míří policie, takže ano, musíme utíkat."

"Ne, když jsme nic neudělali," namítla.

"S tím bych hrozně rád souhlasil," zamumlal.

Bez nadsázky, ten den se všechno obrátilo vzhůru nohama.