SPOILED | bts ✔

1

Všechno se až podivně rychle uklidnilo. Neuběhl ani ne týden a i ta podivná atmosféra držící se nad celým kampusem vymizela. Sage to bylo jedno. Dokud se jí to přímo netýkalo, nechtěla se tím zabývat. Nikdo se na nic nevyptával, nikdo nebyl zvědavý, nějak se to zametlo pod koberec a možná tomu i napomohl fakt, že nešlo o nikoho z významné rodiny.

Sage jako vždy trávila volné odpoledne v knihovně a pracovala na jednom z mnoha úkolů, které v poslední době jen tak tak stíhala. Snažila se udělat co nejvíce mohla, protože už jí nezbývalo příliš mnoho času do odevzdání a následující dva dny bude mít noční směnu, takže se domů vrátí nad ránem a upřímně, nebude pak schopná prakticky ničeho.

Snažila si zachovat naprosto neutrální výraz, když se u jejího stolu zničehonic objevila cizí společnost. Dál hleděla do svého počítače a předstírala, že o jeho přítomnosti nemá vůbec žádné ponětí a z celého srdce doufala, že mu to dojde a odejde, aniž by se s ní snažil navázat jakoukoli konverzaci. 

"Měli bychom si promluvit," řekl však, a Sage tak nezbývalo nic jiného, než k němu svou pozornost přesunout.

"Nemyslím si." 

O čem by si měli promluvit?

Sage rozhodně neměla dobrý pocit, když si vybavila moment, kdy ji onoho dne vzal za zápěstí a doslova utekli, jako kdyby to snad byla vina jednoho z nich, že došlo k takovému neštěstí. Ale jeho slova a ani jeho činy ji nijak nepřesvědčily o opaku. Na malou chvilku si doopravdy myslela, že jí chtěl jednoduše pomoct, když se z davu lidí nemohla dostat pryč, ale opak byl podle všeho pravdou. Nechtěla být zapletena do ničeho, co se jeho osoby týkalo a moc dobře věděla proč.

"Nedělej hloupou, Sage."

"Možná to, že ze sebe dělám hloupou, je právě to nejchytřejší rozhodnutí, které můžu udělat."

"Chci ti jen povědět, abys v tom nic víc nehledala."

Sage se nevesele zasmála. "Abych v tom nic víc nehledala?" zopakovala. "Promiň, ale naznačil si naprosto dostatečně, že v tom bohužel něco víc je. Já to ale jen budu ignorovat. Nemusíš se bát, že bych někomu něco řekla. Navíc, už to stejně nikdo neřeší."

"Nemám nic společného s tím, co se stalo." Z nějakého důvodu se Taehyung snažil obhajovat. "Nikdo z nás. Je to akorát hloupá shoda náhod, že Jungkook byl poslední, kdo s ním mluvil."

"Jsem si jistá, že Jungkook se taky nemusí ničeho bát," namítla. Byl právě jedním z těch, co všechny průšvihy řešil penězi rodičů. Někdy fakt pochybovala, že existuje něco, co by se jimi nedalo zajistit, navíc když k tomu máte ještě dobré jméno, nejspíš už ani není o čem pochybovat. "A ty se nemusíš tak moc snažit. Jak říkám, je mi to jedno a nebudu se tím zabývat. A ty bys taky neměl. I když... I to mně vlastně může být jedno. Jen mě nezatahuj do ničeho, co se tě týká, děkuju."

Taehyung si povzdechl. "Ty mě asi vážně nenávidíš."

"Je to tak očividné?" 

Nebyla to pravda. Moc dobře si totiž uvědomovala, že ho nejspíš nikdy nebude schopna nenávidět. Jen dělala, že ho nezná a on ji v tom napodoboval. Doposud to fungovalo zcela úspěšně. A nechtěla, aby se na tom něco měnilo. 

"Dobře," zamumlal. 

Možná čekal, že mu ještě něco řekne, ale Sage mlčela a znovu upírala pohled do monitoru. 

"Řekl bych měj se, ale... dávej na sebe pozor je asi lepší."

Sage nechápavě pozdvihla jedno obočí. "Díky?"

K její úlevě se dal konečně na odchod a Sage jen zhluboka vydechla.

Proč?

Snažila se pak i dál soustředit na její práci, ale z textu, který jí zaslala profesorka, neměla už vůbec nic. Očima přebíhala po jednotlivých slov, četla, ale nevnímala. Nakonec se přistihla u toho, že jenom jeden pitomý a dost krátký odstavec čte už počtvrté, protože absolutně netušila, o co jde. Nakonec se to rozhodla vzdát, rozepsaný soubor uložila, text zavřela a notebook vypnula. 

Neměla vlastně tak moc co dělat a do její směny zbývala přibližně hodina a půl, a tak se rozhodla, že by jí menší procházka neuškodila a když si k tomu ještě koupí kávu, cesta do práce nebude zase až tak špatná a navíc tím zabije čas, se kterým netušila jak jinak naložit.

"Náročný den?" 

Saera, její spolupracovnice a taky jedna z mála kamarádek, se na ni dívala s pobaveným úsměvem.

"Kdyby jen den," odpověděla Sage. "Začínám mít pocit, že celý život je náročný."

"To přejde." Zasmála se. "Je pátek, je v pohodě, že ti je na nic."

Pravda. Pro někoho byl pátek tím nejlepším dnem v týdnu, konec školy, povinností a tak, prostě čas na odpočinek nebo na zábavu. Sage toho ale měla za celý týden dost a pátkem pro ni začínaly noční směny, které byly kolikrát náročnější než celý týden ve škole.

"Je mi úplně na nic," odsouhlasila, každopádně s tím nemohla nic dělat.

"To zvládneme. Na dnešek je zarezervovaný celý V.I.P salonek, takže..."

"Vysoký dýško," dokončila Sage.

Alespoň jedna z těch mála pozitivních věcí na práci v jednom z těch elitnějších klubů ve městě.

"Přesně tak. Takže nahoď úsměv a tvař se mile."

Jako vždycky, pomyslela si Sage.