SPOILED | bts ✔

53

Měla pocit, že se jí všechno rozpadá přímo před očima a nemůže s tím nic dělat. Jen nečinně přihlížet a vyčkávat na to, co osud přinese.

Byla z toho všeho pochopitelně na nervy. 

Samozřejmě, že si uvědomovala, že ona a Taehyung rozhodně nejsou uzavřenou záležitostí a že zákonitě dojde k jejich setkání, ale nečekala, že to dopadne tak, jak to dopadlo. Neměla žádná nadějná očekávání ohledně toho, že by to dopadlo dobře, to ne, jak by taky mohla, ale stejně... Nemohla dostat z hlavy jeho slova, neustále se jí přehrávala, dokola a dokola a pořád v ní vyvolávala stejné pocity. 

Ublížila mu a on zase ublížil jí. 

Pokolikáté už?

Začíná ztrácet přehled.

Samozřejmě, že když pak hledala, našla ten jeho vzkaz, který jí nechal na stole toho rána, co odešel. Pročetla si i všechny jeho zprávy, které zprvu jen z trucu ignorovala, další pak díky tomu, že přes víkend s Yoongim neměla signál, si přečíst ani nemohla.

To byla další věc, co jí po tom celém dělala vrásky.

A co hůř, její psychické rozpoložení jí rozhodně nijak neulehčovalo zkouškové, které se tak rychle objevilo, že vlastně ani nechápala jak. Sice měla vše připraveno, poznámky v pořádku, načtenou povinnou četbu, ale za žádnou cenu si nezvládala potřebné informace dostat do hlavy. Strašně ji to frustrovalo a navíc, znovu se začínala stresovat kvůli stipendiu, o které si opravdu nemohla dovolit přijít. Jenže pokud neudělá zkoušky tak, jak by měla, může na stipendium rovnou zapomenout.

Zavírala se tak na dlouhé hodiny do univerzitní knihovny, kde se snažila zachránit, co se dalo a zároveň běhala z práce do práce. Nicméně si uvědomovala, že právě shon, nějaký ten režim, je přesně to, co potřebuje. Protože kdyby se měla zavírat jen u sebe v bytě, jenom by prokrastinovala, panikařila a nic by z toho nevzešlo. Tedy nic dobrého. Jedině tak pořádná katastrofa. 

"Panikaříš, že jo?"

"Ještě to není tak hrozné."

"Bude to v pohodě, jsou to poslední dvě zkoušky. Kdo jiný by to měl dát, než ty?" 

Yoongi byl natolik hodný, že já onoho rána posledního dne zkoušek, alespoň pro ni, zavolal a snažil se ji trochu povzbudit. Cenila si toho, ale ví, že nervozita je něco, s čím vážně nezvládá bojovat.

"Děkuju. Každopádně toho, jestli to dám, se nebojím, jde spíš o to, jak to dám."

"Dovolil bych si ti odpovědět, ale jelikož vím, že by jsi jen protestovala, tak si to povíme večer, až se uvidíme a ty to budeš mít v kapse."

"Dobře," usmála se. "Tak večer."

"Mhh, jo. A mám pro tebe překvapení."

"Jaké?" zeptala se okamžitě.

"Je to překvapení, Sage. Nic víc ti nepovím. Jen chci, aby jsi se měla na co těšit."

"Fajn, tak jo. Hlavně, abych už měla všechno za sebou."

Trvalo to zatraceně dlouho. Písemnou test byl sice v pohodě, zabral jí jen něco málo přes hodinu a překvapivě po jeho napsání měla hodně dobrý pocit. Nicméně ústní zkouška z jiného předmětu zase až taková procházka růžovým sadem nebyla. Zaprvé, čekala skoro tři hodiny, než na ni přišla řada, za druhé, byl to děs. Bohužel měla téma, kterým si nebyla úplně stoprocentně jistá a stačí pár šikovných otázek, aby se to dalo lehce poznat. Snažila se okecat všechno, co mohla, ale áčko nedostala.