SPOILED | bts ✔

24

"Měl jsem za to, že jsem tě snad dostatečně varoval, ale očividně jsem se spletl. Anebo jsi mi asi úplně nerozuměla."

Sage absolutně nechápala, jak se to mohlo stát. Jak se do této situace mohla dostat.

Osud si s ní tedy pěkně pohrává.

Věděla, že jestli měla předtím kvůli Yoongimu problém, tak teď je v naprostém háji a jestli se z toho nějak dostane, bude to jedině zázrakem.

Seokjin totiž zuřil a veškerý jeho vztek byl směřovaný přímo na ni.

A kvůli čemu?

Nějak se k němu dostalo, že se znovu viděla s Yoongim. Šlo o tu noc, kdy na ni po směně počkal a pak ji i odvezl domů. Ty fotky z místa před komplexem bytů bohužel nijak popřít, nebo přinejmenším alespoň nějak přijatelně vysvětlit, nemůže. Dle nich bylo jasné, že je to ona a rozeznat Yoongiho taky nebylo nijak těžké. Nemělo tak cenu si cokoli vymýšlet, za dané situace by toho nebyla ani schopná a říct, že šlo o pouhou náhodu, by bylo akorát směšné.

Všeho všudy, věděla, že je konec.

"Nemáš mi k tomu ani co říct?"

"Kdo to byl?" zeptala se na místo odpovědi na jeho otázku. Nemá co ztratit a tohle jí opravdu vrtá hlavou.

Sledoval je totiž už někdo od baru? Nebo dotyčná osoba čekala před jejím bytem? Ale jak mohla vědět, kde bydlí? Seokjin ji vážně musel nechat sledovat již po delší dobu a to ji zatraceně moc znepokojovalo.

"To ti může být naprosto jedno, má drahá Sage. Mělo by tě spíš zajímat, jestli vůbec existuje nějaká možnost, jak by jsi se mohla z tohohle průseru dostat, protože já si tím jistý teda nejsem."

"Vím, že žádná není."

Bylo to tak.

Možná čekal, že se ho bude doprošovat, že se ho bude snažit ukecat, ale ne.

Věděla, že ji Seokjin bez pochyby vyhodí a že není nic, čím by jej mohla přesvědčit o své nevinně.

Bez tak byl rozhodnutý.

"Jak dlouho s ním už komunikuješ a co všechno jsi mu řekla?"

"Vůbec nic. Jasně, že se ptal, ale o ničem jsem se mu nezmínila."

"To ti mám jako věřit?"

"Vím, že to vypadá hrozně blbě, ale fakticky jsem mu nic neprozradila. Vždyť jsem ti o něm dokonce sama řekla. Neměl by jsi ani ponětí, že se tu někdo motá, když bych tě na něj neupozornila. Nedělej ze mě tu špatnou, není to férové, za tvými zády jsem nikdy nejednala."

"Férové? Máš mě snad za úplného idiota?!"

Sage čekala, že na ni bude křičet, ale nečekala, že by ji mohl uhodit.

Nikdy ji nikdo nepraštil a tohle rozhodně byla rána, kterou nemohla ustát.

Tvář jí hořela a na malý moment se jí zatmělo před očima. Až teprve po pár vteřinách jí došlo, že skončila na zemi.

"Ty moc dobře víš, co dělám s podrazáky a s lidmi, kterým nemůžu věřit. A tobě už věřit nemůžu. Co když je za tou tvou pěknou tvářičkou jen hnusná mrcha, která neumí držet jazyk za zuby?"

Sage nechtěla brečet, vážně ne, jenže cítila toho najednou tolik, že ventilovat své emoce jinak ani nemohla, muselo to prostě ven, a během chvilky tak spustila tichý vzlykot doprovázený pro ni naprosto potupnými proudy slz.

Byl to vztek, zmatení a ponížení. Přišla si strašně uboze. A navíc to ještě zatraceně bolelo, nechápala, jak je to možné, ale třeštila jí celá hlava.

"Neřvi, nebo ti k tomu dám opravdový důvod."

Když ji však chytil za vlasy a trhl její hlavou směrem nahoru, aby se mu dívala do tváře, rozbrečela se ještě víc.

"Už tě tady nechci nikdy vidět a radím ti, aby jsi se mi vyhýbala obloukem, jinak budeš litovat toho, že jsme se vůbec někdy potkali. Rozumíš?"

Sage pokývala hlavou.

"Fajn. A teď vypadni."

Začala se dost nemotorně zvedat ze země, přes slzy skoro nic neviděla, ale chtěla zmizet co nejdřív.

"Můžeš se jít vybrečet na rameno třeba tomu tvému detektivovi. Dokud teda ještě můžeš."

Sage nedávala jeho slovům příliš velkou váhu. Rozvířené myšlenky a emoce jí k tomu nedávaly vůbec žádný prostor.

Za jiné situace by se nedala, nenechala by si nic z tohohle líbit, ale ta facka ji fakt dostala.

Jenže si taky uvědomovala, že mohla dopadnout mnohem hůř. Ona facka a vyhazov vlastně bylo to nejmenší, co se jí mohlo stát.

I přesto bulela jak malá holka.

Snažila se proto vzchopit, nechtěla, aby ji takhle někdo jiný viděl, ale nešlo to. Měla pocit, že s každým dalším krokem brečí čím dál tím víc.

Vyhodil ji.

Praštil ji.

A ještě ji křivě obvinil z toho, že ho podrazila.

Vždycky ze Seokjina měla respekt a už jen kvůli tomu, jak dobře jí platil, tak by na něj nikdy nedonášela. Měla by sice co, to ano, ale pro své vlastní dobro by to neudělala, nikdy by se neodhodlala jít proti němu.

To všechno však nemělo žádný význam.

Ne pro něj.

Co teď ale sakra bude dělat?

To ponížení... A vztek.

Bylo jí strašně.

Ruka, v níž držela mobil, se jí klepala, ale potřebovala, aby pro ni někdo přišel a na mysli měla jen jednu jedinou osobu.

"Sage?"

Pár vteřin nic neříkala, věděla, že kdyby v tu chvíli promluvila, rozeřvala by se zase o něco víc a toho pláče už měla opravdu dost.

Nakonec se zhluboka nadechla a donutila své hlasivky začít pracovat.

"T-Tae... Mohl by jsi pro mě přijít?"

"Co se děje? Ty brečíš? Kde jsi?"

"U Seokjina."

"Budu tam do deseti minut."