SPOILED | bts ✔

6

Sage se v rámci volného dne rozhodla doplnit zásoby ledničky a vydala se na cestu do nejbližšího obchodu. Tato činnost při denním světle pro ni byla něco natolik nezvyklého, a to až do takové míry, že najednou vůbec nevěděla, jestli do nějakého obchodu vlastně jít chce. Během noci moc lidí nepotká a když už, rozhodně si druhých okolo sebe nevšímají. Teď si ale přišla hrozně na očích a přitom si šla jen pro hloupé polotovary do mikrovlnky.

Přece jen se ale překonala a během pár minut byla ve večerce. Pobírala všechny věci, co má ráda a co potřebuje a v poměrně rekordním čase byla u kasy.

Nečekala však, že spatří vcelku dost známou tvář.

"Jimine?"

"Ahoj," zamumlal, přičemž se ale vyhýbal sebemenšímu očnímu kontaktu.

"Upřímně, nečekala jsem, že se takhle potkáme," neodpustila si, přestože si uvědomovala, že to pro něj nemusí být příjemné. Bezpochyby byl zaskočený. Jenže ona taky.

On tu pracuje?

V této čtvrti?

"Byl bych radši, kdyby se to nestalo."

"Naše setkání nebo to, že se vidíme zrovna tady?" zeptala se, zatímco pozorovala, jak markuje její nákup.

"Svým způsobem oboje," přiznal. "Ale ty to chápeš, že ano?"

"Nemysli si, že bych tě za tohle soudila," pochopila to, na co narážel. Nejspíš se styděl a... no, Sage se mu nedivila. "Zrovna já. Vždyť si vezmi, kde dělám já. To není žádná výhra a nic, čím bych se chlubila, ale když nemáš jinou možnost, tak prostě nemáš jinou možnost."

Jimin pokýval hlavou, načež jí sdělil konečnou cenu.

Sage zapátrala v kapse a podala mu několik bankovek, které si pak Jimin ještě přepočítal.

"Co se stalo?"

Jednoduchá otázka, na kterou však byla složitá odpověď.

Sage pořád nešlo na mysl, že se Jimin objevil zrovna tady. Ne, že by bylo něco zlého na brigádě, ale v jeho případě to nechápala. Jimin rozhodně nepatřil mezi ty, kteří by si potřebovali něco přivydělat.

"Rodiče mi uzavřely kohoutky," odvětil s kyselým úsměvem. "Kromě tohohle a pár dalších věcí nemám žádný přísun peněz."

"A není to lehký, co?" Nehodlala ho však litovat. Karma asi fakticky existuje.

"Mhh, Jungkook mi ale hodně pomáhá."

"No jistě." Protočila očima.

"Má cenu tě přesvědčovat o tom, že není ten nejhorší?"

"Ne, protože by to k ničemu nebylo."

Nechtěla o Jungkookovi slyšet vůbec nic.

Zničehonic se všechny ty záležitosti zase začaly vracet a Sage netušila, jak se zbavit vzpomínek a starých křivd. Kdyby nebylo toho dne, kdy se stala ta nešťastná událost v jejich škole a kdyby se odtamtud nenechala odvést Taehyungem, věřila, že by všechno bylo při starém.

Ignorovali by se.

Jenže teď se shodou náhod a snad ne i osudu, protože to by byl nejspíš sakra velký průšvih, potkávala se všemi třemi a nijak nadšená z toho teda nebyla. Její život sice nebyl ideální, ale nějak to fungovalo a věřila, že má dobře našlápnuto k tomu, aby se měla líp. Když by si ale byť i jednoho z nich znovu vpustila do svého světa, nedopadlo by to dobře, nemohlo by to dopadnout dobře.

"Všechno to skončilo úplně jinak, než jsme si představovali, co?"

Sage se nevesele usmála. "Než jsme si představovali? Jimine, nesnaž se mi tvrdit, že jsme někdy nějaké představy vůbec měli. Budoucnost, plány a podobně... tohle nikoho z nás nikdy nezajímalo."

"Než se to nepodělalo."

"Jo, ale ty můžeš být v pohodě. Tebe ve štychu nikdo nenechá. I když... kdo ví?" Nepřímo tak narážela na sebe a na to, co jí udělali. Spoléhat se na kamarády možná není to nejlepší.

"Sage, ten večer..."

"Nechci o tom mluvit," zastavila ho dřív, než by se stihl rozpovídat.

"Fajn, tak si nenáviď mě i jeho, byl to podraz, chápu, ale co Taehyung?"

"Co s ním?" Pokrčila rameny, ale v hloubi duše moc dobře věděla, co má Jimin na mysli.

"Potřebuje tě."

Na to se Sage zasmála. "Určitě? Má přece vás dva. Jungkook v roli spasitele může pomáhat i jemu, nebo že by nebyl zase až tak skvělý, jak si myslíš?"

Jimin si povzdechl. "Měli byste si promluvit."

"Pro mě je to uzavřená záležitost."

"Tak pak je to jasné," zamumlal. "No... rád jsem tě viděl? Nevím. Měj se fajn, Sage."

Rozloučili se a Sage zase měla o čem přemýšlet.

Taehyung, že ji potřebuje?

Prosím ne, z toho jí je fakt úzko, i když se s tím snaží za každou cenu bojovat. Znali se tak dlouho a ona věděla ze všech nejlíp, že u něj doma nefunguje nic tak, jak by mělo. Proto právě často hledal útočiště u ní, kde měl dveře vždycky otevřené. Když pak byli o něco starší, neobjevoval se u ní doma tak často, ale chápala proč. Útočiště našel u Jungkooka nebo Jimina, s nimi se v tomhle ohledu nejspíš cítil lépe než s ní, alespoň ne tak divně jako se v šestnácti společně v jednom pokoji cítit mohli. I přesto ho několikrát našla u prahu jejích dveří s tím, jestli by mohl zůstat, protože u sebe doma jednoduše být nemůže. Nikdy ho neodmítla. A teď je to přece jiné, ne? K jejím dveřím už nechodí, tak se tím nemusí nijak trápit. Už to, co se okolo něj děje, není její záležitost.

Ačkoli měla jakékoli pochyby a úsudky, spoléhala se na to, že ti dva Taehyunga na holičkách nenechají. Ostatně to taky byla jediná věc, co ji uklidňovala, jelikož ať už to mezi nimi bylo a je jakékoli, s mávnutím ruky to jen tak přejít prostě nejde.

Co by ale měla dělat?

Sebrat se a jít za ním?

Hrát si na přátele?

Ne, na to nemá dostatek sil a ani odvahy. S ohledem na to, že když ona potřebovala jeho, tak on jí pomocnou ruku nenabídl.