SPOILED | bts ✔

35

"Ty nemáš nic lepšího na práci?"

Právě skončila odpolední směnu v kavárně a venku na ulici ji čekal Yoongi.

"Taky tě moc rád vidím. A ke tvé otázce, musím na tebe dávat pozor. Ještě by mi tě zase chtěl někdo ukrást. To přece nemůžu dovolit."

"Jaký mi?" Zamračila se.

"Jsi můj důležitý svědek. Musím si tě hlídat."

"Tak svědek," zamumlala. "Běžně tedy vyzvedáváš své svědky z práce? Bereš je na večeře, kontroluješ jim odřená kolena a ptáš se, jaký měli den?"

"Jsi můj oblíbený svědek."

"To všechno vysvětluje."

Nahlas by to neřekla, ale je ráda, že se objevil. Jednoduše se s ním cítila... V bezpečí. Pocit, že se má na koho spolehnout, jako doopravdy spolehnout, je prostě luxus, který do teď neznala a vědět, že kdyby mu zavolala třeba i uprostřed noci a on by bez váhání přišel, v ní vyvolávalo poměrně dost silné emoce. Nemluvě o tom, jak pozorný k ní byl. Na to jednoduše nebyla zvyklá. Není úplně pitomá, aby si jeho chování nedokázala vysvětlit, ale taky nechtěla dělat žádné ukvapené závěry, aby pak ve výsledku byla akorát zklamaná a cítila se akorát tak hloupě.

Vždyť co by na ní mohl vidět? Navíc, ten věkový rozdíl mezi nimi je a rozhodně není zanedbatelný. Deset let je deset let. On už je v životě někde jinde. Absolutně tak nechápe, čím by mu mohla imponovat. Vždyť jí je jenom dvacet. Nemá nic, nemá hotovou školu, má okolo sebe divné lidi, kteří jsou zapletení do divných věcí. Není nic, čím by ho mohla zaujmout. A navíc, její minulost tedy taky není nijak ukázková. A během té jedné osudné noci toho prasklo až příliš a Yoongi to bez pochyby věděl. Proto někomu, jako je zrovna on, by se prostě líbit nemohla. Určitě ne. 

"Nad čím přemýšlíš?"

Nad tím, že to vypadá jako rande? Že prostě řekl pojď, koupil soju, tubu kimchi, kimbap a teď spolu sedí u řeky, venku se stmívá, ale pořád je teplo. A jo, o té hořké čokoládě, co jí vzal, taky věděla.

"Úplně nevím, jak bych to měla zformulovat," přiznala.

"Zkus to."

Váhala. Protože opravdu netušila, jak začít. Nebo jestli vůbec má. Ale aby to takhle bylo dál... To si nedovede představit.

"Mohl jsi mě jen doprovodit domů. Jestli jsi se chtěl ujistit, že všechno bude v pohodě. Stačilo by to."

"To ano," uznal. "Ale chtěl jsem tě někam vzít a koupit ti večeři. Vsadím se, že naposledy jsi jedla ráno."

Měl pravdu.

Její první jídlo byla snídaně. A do teď taky poslední. Ale dnes se jí sešly směny jak v knihkupectví, tak v kavárně a neměla čas na to, aby si během pauzy mezi nimi koupila něco k obědu. Byla ráda, že to do kavárny vůbec stihla včas, natož aby se někde stavovala pro jídlo.

"A tohle je pěkné místo, nebo ne? V posledních dnech mi přijde, jako kdybys nebyla ve své kůži. Třeba takhle aspoň na chvíli přijdeš na jiné myšlenky."

Moc hezký.

Zase měl totiž pravdu.

Zakazovala si myslet na to Taehyunga, ale copak to šlo? Ne. Byla v tom zatraceně špatná. Volal jí, psal, vídávala ho ve škole, ale vyhýbala se mu jako čert kříži. Jednoduše ho ignorovala a šlo jí to, no myšlenkám bohužel poručit nedokázala. A v nich byl prakticky neustále.