SPOILED | bts ✔

33

Sage jedla v naprosté tichosti, zatímco seděla na jeho gauči a pozorovala, jak se snaží přijít na to, co je s jejím mobilem. Bylo to ale k ničemu, věděla, že si s tím prostě neví žádné rady, a tak se nakonec rozhodla jít s pravdou ven, přestože si uvědomovala, kolik vysvětlování před ní je.

Ale Yoongimu to přece může povědět, ne?

"Můj mobil měl u sebe Jungkook."

"Jungkook?" Svraštěl obočí v nepochopení. "Jak se k němu tvůj telefon proboha mohl dostat?"

"Když jsem včera odcházela ze stanice, potkala jsem ho. A náhoda to teda nebyla. Věděl, že jsem u tebe byla vypovídat a počkal si na mě na rohu ulice."

Šok.

Přesně ten měl Yoongi vepsaný ve tváři. Ani on podle všeho  nepředpokládal, že by mohlo k něčemu takovému dojít.

"Samozřejmě jsem s ním nechtěla nikam jít," pokračovala, "ale neměla jsem žádnou možnost, jak tomu zabránit. Vzal mě k sobě domů, kde se mě pak snažil přesvědčit, abych to, co jsem vypověděla, vzala zpět. Dokonce mi za to nabídl i peníze. Nedozvěděla jsem se od něj nic konkrétního, ani to, jestli je do toho opravdu nějak zapletený, ale vzhledem k tomu, jak se zachoval, tak nejspíš ano. Nebo chce jen krýt Seokjina. Každopádně mi dal čas na rozmyšlenou, i když jsem ho odmítla a tvrdila, že jsem ti nic neřekla. Sebral mi pak mobil a zamkl mě v jeho pokoji."

"Takže tě potom pustil? Jen tak? Nebo jak se ti odtamtud podařilo dostat?"

"Vyskočila jsem z okna a utekla ke mně domů."

"Děláš si srandu?" vyhrkl. "Mohlo se ti něco stát! Hlavně, proč jsi se nevrátila hned za mnou?"

"Bylo to k tobě přes půlku města," namítla. "A navíc jsem si odřela koleno a vcelku dost to bolelo. Ke mně do bytu to prostě bylo nejrychlejší."

"Ne, je naprosto jedno kam to bylo nejblíž. Měla jsi jít za mnou. Tohle od tebe bylo hrozně nezodpovědný. Ošetřila jsi si to vůbec?"

"Samozřejmě."

"Ukaž."

"Co? Chceš jako vidět moje koleno? Nech toho, prosím tě. Zase tak nic strašného to není."

"Už jenom to, že máš na ruce tolik modřin, mě znepokojuje. Takže buď zticha a ukaž mi to koleno. Mimo to, jsi u mě doma, takže moje pravidla, jasné?"

Kdyby jen tušila, že zrovna tohle použije jako argument, tak by si ještě jednou dobře rozmyslela, zda ho nechá, aby ji vzal k sobě domů.

S tichým povzdechnutím si tak vyhrnula nohavici od kalhot, protože se s ním opravdu nehodlala dál  dohadovat.

"Vidíš?" řekla. "Vůbec nic to není."

"Že není? Vždyť je to sotva zacelený." Mračil se. "To jsi si to nemohla aspoň zalepit?"

"Je to jen odřené koleno, Yoongi."

Ano, nebyl to zrovna pěkný pohled, ale dějí se i horší věci. A odřené koleno po skoku z okna je fakt maličkost.

"Ještě jednou ti to radši vyčistím a dám ti na to nějakou náplast."

Snažila se namítnout, že je to zbytečné, ale neposlouchal ji a během chvilky se k ní vrátil s malou lékárničkou.

Nebylo to sice tak hrozné jako včera, ale pořád to trochu štípalo, když ránu čistil.

"Nemyslím si, že by se odřeniny měly zalepovat," namítla, když jí začal stříhat náplast.

"Já vím, ale aspoň pro teď. Ty kalhoty na tu ránu asi nejsou moc příjemné."

Na to neměla co namítnout, a tak si od něj ono koleno nakonec nechala bez dalších námitek zalepit.

"Teď jsi už spokojený?"

"Rozhodně ne. Měla jsi mi totiž dát vědět. Jakkoli."

"Ja vím, ale... Je to trochu komplikovanější."

"Tak mi o tom pověz," vyzval ji.

"Opravdu jsem přemýšlela nad tím, co budu dělat, no byla to bezvýchodná situace. Bála jsem se, ale taky jsem se neodvažovala jít znovu ven. Doufala jsem tak v to, že by jsi se mohl nějakým zázrakem objevit. Možná to bylo hloupé, každopádně ta představa mě potom všem aspoň trochu uklidňovala. Ten mobil mi ale nakonec donesl kamarád. Zůstal u mě a... Jednoduše jsem si v tu chvíli myslela, že budu v pohodě a víc jsem to nechtěla řešit. Prozatím. No situace se vyvinula jinak. A teď jsem tady."

"Kdo je ten tvůj kamarád?"

"Na tom nezáleží. Bydlí u Jungkooka, ale to je všechno. Když se dozvěděl o tom, co se stalo, ten mobil mi donesl."

"Jen tak?"

"Chtěl taky vědět, jestli jsem v pořádku."

Yoongi si povzdechl. "Sage, mám akorát čím dál tím víc otázek."

Co víc od ní potřeboval slyšet?

"Vyřešíme to ale později. Mám za to, že máš napíchnutý mobil. A už jen proto bych se nad tím tvým kamarádem zamyslel. Buď o tom věděl a sprostě ti ho donesl, anebo ne, ale taky ho tedy mohlo napadnout, že to asi nebude jen tak, pokud mu ho Jungkook dal s tím, že už jsi byla dávno pryč a věděl o tom."

"Poprali se," zamumlala Sage. "Přišel ke mně celý pomlácený. Nevěřím proto, že by mi něco takového udělal."

Proč by jinak přišel s rozseknutým rtem a utvářejícím se monoklem?

Taehyung o tom určitě nevěděl... Nad jakoukoli jinou variantou odmítala přemýšlet. Přestože je na něj pořád naštvaná. A že pořád neví, co se zase stalo, že se na ni znovu vykašlal.

Ale tohle ne, tohle opravdu ne.

"Pokud jsi o tom přesvědčená... No s tímhle se pro teď můžeš rozloučit."

"No počkej, nemůžu být bez mobilu."

"Pořád je lepší být bez mobilu než s mobilem, přes který tě někdo sleduje. Vezmu si ho a někdo se na něj u nás podívá. Zítra budeš mít mobil zpátky a v pořádku."

"Dobře, děkuju, ale do té doby? Zítra jsem celý den v práci a co když-."

"Dohlédnu na tebe," skočil jí do řeči.

"To po tobě ale nemůžu chtít. Máš dost své práce a nejde, aby jsi mě hlídal."

"Vlastně to tak trochu moje práce je. Takže si s tím nedělej žádné starosti. Teď ale zpátky k tomu tvému kamarádovi. Jeho jméno?"

"Yoongi, on s tím nemá nic společného. Jeho jméno není podstatné."

"Sage, já nejsem hlupák. Je mi jasné, že právě on je ten, koho chceš chránit. A asi sama moc dobře víš proč. Záleží ti na něm. Ale jestli mu tedy natolik věříš, na čem potom sejde? Takže... jeho jméno?"