SPOILED | bts ✔

42

"Neříkala jsi, že jdeš pryč jen na chvíli?"

Sage nemusela být génius na to, aby poznala, že je na ni Taehyung naštvaný. A on zase nemusel ani nic říkat, bohatě totiž stačilo to, jak nepříjemně se na ni díval.

"Psala jsem ti," řekla proto na její obhajobu.

"Uprostřed noci... To mě fakt uklidnilo."

Nejspíš si myslel bůh ví co, ale ve svých usudcích se pletl.

"Věděl jsi, kam jdu. Všechno je v pohodě, tak prosím nebuď naštvaný."

"V pohodě není vůbec nic," namítl však.

"Nehádejme se zase, vážně ne, prosím. Je mi jasné, že jsem tě naštvala a omlouvám se. Měla jsem ti dát vědět dřív, že nedorazím. Pokud jsi si o mě dělal starosti, tak je mi to líto."

"Ty absolutně nechápeš celou tuhle situaci."

"Tak mi ji tedy vysvětli," vyzvala ho. Vážně nechtěla poslouchat jeho výčitky kvůli tomu, že nebyla přes noc doma a pokud ani její omluva pro něj nic neznamenala, pak od něj chce alespoň nějaké vysvětlení.

Na jednu stranu ji rozčilovalo, že tak dlouhou dobu nic neříkal, na druhou stranu nemohla přehlédnout jeho zamračení a to, jak podle všeho usilovně přemýšlel nad způsobem, jak správně zformulovat myšlenky.

"Než jsi včera odešla, řekla jsi, že na mě nebudeš čekat věčně," zamumlal tiše. "Ale ani jednou tě nenapadlo, že to jsem já, kdo čeká na tebe? Vůbec nikdy?"

"Jak-."

"Ne, teď mě poslouchej," nenechal ji nic říct. "Ty mě prostě nevidíš jako jednu z možností. Když už, tak pro tebe budu ta poslední nechtěná volba, která ti je k tomu všemu akorát na obtíž. Jen ten neschopnej kamarád, naprosto k ničemu. Kamarád, kterému otevřeš dveře, když bude potřebovat zachránit, protože jediné, co zvládneš, je ho litovat. A pak ho zase pošleš pryč. Nic víc, nic míň. Pochybuju, že ti po tom všem na mě ještě nějak záleží."

"Co to sakra říkáš za hlouposti?" 

"Hlouposti? Pokouším se ti vysvětlit, jak mi je. A ano, je mi fakt mizerně. Ale ty si zase myslíš svoje a to, co ti říkám, nebereš vážně."

"To není pravda a ty to víš. Jen jsem v šoku z toho, že tě něco takového napadlo. Jak si kruci můžeš myslet, že mi na tobě nezáleží? Po tom všem... Jak si můžeš dovolit tohle přede mnou vyslovit?"

Byla z toho opravdu mimo. A cítila se dotčeně. Ať už se mu hlavou honí cokoli, tohle si ona přece nezaslouží. Nikdy se na něj nevykašlala. Dělala všechno, co mu na očích viděla. A i přesto, jak moc jí tenkrát ublížil, když se nepostavil na její stranu a ona s ním počítala, odpustila mu a byla v jeho případě ochotná zapomenout na všechno to špatný, co se stalo.

"Jsi strašný blbec," zamumlala. "Nevyznáš se sám v sobě, ale vinu shazuješ na mě. Nechováš se vůči mě fér, copak ti to nedochází, Tae? Já jsem ten poslední člověk, kterému by jsi mohl být ukradený. A jestli tě tak moc štve, že jsem v noci nebyla s tebou, tak problém asi nebude jenom na mé straně. Tak si konečně udělej pořádek v tom, co ke mně cítíš, protože tohle je fakt strašný. A pak, až budeš mít jasno, spolu můžeme mluvit a vůbec vést nějaký smyslplný rozhovor. Jinak to nemá cenu."

"Proč bych to dělal, když oba víme, jak to dopadne? Odmítneš mě." Kroutil hlavou. "Kéž bych tě mohl nenávidět."

Sage už nedokázala skrývat své ublížení.

Nevěděl vůbec nic.

Nikdy jí nedal pořádně najevo, že by ji mohl mít rád víc než jen jako kamarádku a teď snad od ní čeká, že mu bude skákat kolem krku? Když ani za této situace není schopný se vyjádřit a za vinu to celé dává jí.

Bylo mezi nimi tolik nevysloveného a jenom se to kupilo a kupilo. Atmosféra byla přinejmenším podivná a ve výsledku se kolikrát ocitali akorát v trapných situacích, ze kterých ani jeden z nich nevěděl, jak vyváznout bez emoční újmy.

Jenže to, co teď řekl, ji opravdu zabolelo.

"Kéž by jsi mě mohl nenávidět?" zopakovala. "Jen do toho. Nemělo by to pro tebe být zase tak těžké. Jestli je totiž pro tebe představa nenávisti jednodušší než přiznání si toho, že ti nejsem lhostejná, prosím. Když jsem tak špatná, tak se podle toho ke mně tedy chovej. Odejdi jako vždycky. Seber si svoje věci a vypadni. Předstírej, že neexistuju a běž si za Jungkookem. A hlavně mi dej konečně pokoj. Od momentu, co jsi mi znovu vlezl do života, všechno je špatně. Takhle to ulehčíš nám oběma."

"Fajn," hlesl a bez dalších slov si začal pobírat všechny své věci.

Sage ho mlčky sledovala a navzdory všemu a hlavně tomu, co mu před chvilkou pověděla, se jí na hrudi usadil tíživý pocit.

Vážně ho nechá odejít?

A vážně půjde za Jungkookem?

Kam jinam taky...

Zničehonic si vybavila jeho slova před dvěma dny.

Nenech mě odejít.

On to taky nechce, ale nemá jinou možnost, protože teď mu všechny ostatní zatrhla.

Nedopřej mu to.

Jungkook. Byl si tak moc jistý sám sebou a tím, jak má všechny přečtené. Jak má přečtenou Sage a jak ví, co nakonec udělá. Vybavovala si jeho posměšný výraz a úzkost v momentě vystřídal vztek.

Měl pravdu?

Odstřihne ho?

Spadne tak znovu do problémů. A Jungkook mu k nim beze sporu vymete cestičku.

Dál mlčky pozorovala, jak si Taehyung balí věci a oči se jí zničehonic začaly pomalu plnit slzami.

On si přeje, aby ji mohl nenávidět. A Sage se zase ptá, proč to ona sama nedokáže? Proč v sobě vůči němu nedokáže najít ani špetku nenávisti, když jí nedává sebemenší důvod k tomu, aby k němu chovala vřelé city?

Všichni jsme nějak zdeformovaný...

"Tae...," promluvila tak tiše, že pochybovala o tom, že by ji mohl slyšet, ale stalo se tak.

"Nech to být, Sage. Tohle stejně nikam nevede."

Nechtěla brečet, ale ty slzy prostě nedokázala zadržet.

Emoce s ní mávaly ze strany na stranu a když už byl Taehyung u dveří jejího bytu, tak za jejím chováním rozhodně nebylo nic, co by se dalo označit za racionální jednání.

Zezadu jej objala kolem pasu a pevně ho k sobě přitiskla. Všechny její slzy v okamžiku začaly máčet jeho tričko, do něhož si schovávala tvář, ale to byla asi ta poslední věc k řešení.

"Omlouvám se. Vážně. Promiň mi, co jsem ti řekla. Nechci, aby jsi odcházel. Zůstaň tu se mnou, prosím. A vyřešme to. Hlavně nikam nechoď."

Byla z toho všeho zmatená, ale najednou si prostě nedovedla představit, že by měl odejít, třebaže ho k tomu sama přiměla.

Právě to totiž vnímala jako tu nejhorší možnost, ke které by se mohli uchýlit.

"Sage... "

"Prosím, Tae."

Zhluboka se nadechl a ona svůj stisk zase o něco málo upevnila. Kdyby však chtěl, už dávno by ji ze sebe dostal. Byl to zoufalý pokus o zachránění ještě zoufalejší situace dvou zoufalých lidí.

"Řekl jsi, abych tě nenechala odejít. Tak se mnou aspoň jednou spolupracuj."