Křídla moci

4. Ïrien

Dívka to všechno pozorovala se zatajeným dechem, ale ve chvíli kdy vojáci mladíka poranili, se rozhodla jednat. Sama by se o něco těžko pokusila, ale teď tu byl a s ním i šance na útěk.
Zavřela oči a soustředila se.
Přívěsek na jejím krku se lehce rozzářil.
Švihla rukama od sebe a roztrhla provaz svazující její ruce, jako by to byla pouhá nit. Poté mezi dlaněmi nastřádala energii a mrštila velikou zelenou energetickou kouli, jež skolila na zem prvního vojáka. Dokulhala k jeho mrtvole a z ruky mu vytrhla krátký, bohatě zdobený meč na špici pošpiněný mladíkovou krví. Potěžkala ho v dlani a pomalu vyrazila na pomoc svému neznámému zachránci.

Poslední voják statečně čelil mladíkovým úderům. Kroužili kolem sebe a kov se míhal ve vzduchu. Když se jim v jednom momentu podařilo do sebe zaklesnout čepelemi, dívka na nic nečekala a přiskočila k zádům vojáka. Stiskla čelisti k sobě a s nechutí mu neobratně zabodla meč zezadu do břicha. Jeho špička se objevila na druhé straně. Voják zařval a z pusy se mu vyvalila krev. Povolil tlak na mladíkův meč a zapotácel se. Dívka vytáhla čepel z jeho útrob a zadýchaně ji pohodila vedle mrtvoly. Bolest jí z lýtka vystřelovala do celého těla a ochromovala ji. Pomalu se posadila do mechu, aby nevrávorala, a upřela na neznámého svůj zrak.

Nezúčastněně si začal čistit meč od krve. Ucítil její pohled a pomalu zvedl hlavu. 

,,Děkuji ti za záchranu," vydechla.
,,Rádo se stalo," ušklíbl se a zasunul meč do pouzdra u pasu.
Nastala tichá odmlka, kterou dívka vzápětí prolomila. Mladíkova tvář jí připadala povědomá už od té doby, kdy ho poprvé spatřila. Možná by mohl být z vedlejší vesnice...

,,Nepocházíš náhodou z Jižních vesnic, jako já?"
,,Náhodou jo," zvedl jedno obočí.
,,Počkat," zarazila se.

Ty rysy, rozčepýřené vlasy, oči v barvě té oříškové hnědé, kterou přece důvěrně znala...

,,Říká ti něco Kimmara Fällin?"
Při vyslovení toho jména sebou trhnl a zadržel dech na pár sekund. Pátral dívce v tváři.
Tiše a podezíravě zašeptal: ,,Kim?"
,,Ïriene?"pomalu se zeptala zaskočeným hlasem.

Sjel ji pohledem od hlavy až k patě.
,,Jsi to opravdu ty? Hrozně jsi se změnila," šeptl udiveně.
Kimmara se pousmála.
Viděla ho naposledy, když byla ještě dítě. Nikdy si nemyslela, že se s ním ještě setká. Vypadal tak dospěle...
V hlavě jí vířily vzpomínky.

,,Kam máš namířeno?" zeptala se.
,,Nic určitého. Jen tak cestuji krajinou, pomáhám vesničanům nebo přepadávám dopravníky vezoucí jídlo do hradu. Jsem tam, kde je třeba."
,,Prchám," kývla hlavou směrem k mrtvým vojákům, ,,a mým cílem je Rhöna."
,,Myslím že si máme hodně co říct," zašeptal, ,,a v Rhöně jsem také nebyl již pár let." Usmál se a ten úsměv měl nádech něčeho, co dívka nedokázala popsat.

V té chvíli o sobě dalo vědět zraněné lýtko, bolest jí vystřelila přes kyčel do páteře a Kim nedokázala zadržet sten, jež se jí dral z úst.
,,Ukaž, co se ti stalo," zamračil se mladík.
Sklonil se nad Kimmaru a ona mu ukázala své zranění.

,,Ošklivá rána."

Ze své brašny vyndal čutoru s vodou a omyl ránu. Kim bolestí tiskla víčka k sobě, hlava se jí točila, ale i přesto si nadávala, že ji to nenapadlo dřív si ránu ošetřit.
,,Mám v brašně sérum na hojení ran. Dám si tam pár kapek," procedila mezi zuby, když jí chtěl ovázat zranění hnědou látkou.
Souhlasně pokýval hlavou.
Vytáhla malou baňatou lahvičku ze svého vaku. Nafialovělý obsah vypadal velmi nevábně.
Odzátkovala jí a na ránu pokapala pět kapek.
Poté zavřela hrdlo lahvičky a Ïrien jí omotal zranění látkou.
,,Tak a je to," vstala podal jí svou ruku, aby jí zvedl ze země.
Kimmara se opatrně s jeho pomocí postavila, neodvážila se však na nohu stoupnout.
,,Děkuju," vděčně se usmála.
Přitom zahlédla krvavou skvrnu na Ïrienově boku.

Když si všiml jejího starostlivého pohledu, rychle si místo zakryl rukou.
,,To nic není."
,,Ukaž mi to!" nedala se.
,,Nech to být. Zahojí se to samo," odbyl ji.
Kim si jen odfrkla.

Vtom uslyšeli tlumené zaržání. Otočili se.
Tři černí hřebci vojáků zaraženě postávali mezi stromy, uši nastražené v pozoru.