Křídla moci

48. V jednom ohni

Oba se okamžitě vymrštili na nohy a rychlým poklusem se dostali k jezírku, kde předtím nechali ležet své oblečení. Kimmara se s bušícím srdcem a třesoucíma rukama nasoukala do bot a kalhot společně s bílou košilí. Popadla luk a koženou vestu, nato se rozeběhla, odrazila se od země a ve výskoku si nechala narůst křídla. Írien ji stejně rychle následoval, poryvy vzduchu zvířil vysoká stébla travin kolem vody a několika mocnými mávnutími se oba dostali nad koruny stromů.

To, co však uviděli, je zasáhlo prudce - jako jedovatý šíp - a naprosto převálcovalo jejich poněkud naivní očekávání.

Na západě z lesa vyplouvala obrovská kouřová oblaka, šedivá až černá, nadýchaná a plná sazí, společně s žhavými ohnivými plameny probleskujícími mezi nimi, které hltaly část po části všechno živé a nechávaly za sebou černou poušť.

,,Ó můj Bože," uslyšel Kim, která strnula vedle něj a vyděšeně si dala ruce před ústa.

,,Chalupa," vydechl a podíval se na dívku se strachem v očích - tak nezvyklým a opravdovým, až se jí udělalo ještě více úzko.

,,Možná ještě není pozdě." Její hlas se chvěl.

Mladík kývl na souhlas.

Vzápětí se dvojice rozletěla vstříc hořícímu peklu. Perutěmi mocně vířili vzduch a jako dvě střely se přibližovali ke kouřovým sloupcům. Kimmara nahlas polkla, zatnula svaly na rukou a nechala adrenalin v jejích žilách, aby ovládl celé její tělo, smysly i vnímání. Zrak se jí v tu chvíli zaostřil, sluch znásobil a čich zvýraznil. Cítila se plná energie a síly, když se stáčela kolem vysokých stromů pohlcených plameny. Chtěla bojovat a byla plně připravena se jim postavit.

Za posledních pár měsíců se naučila jak se úplně odprostit od všech rušivých elementů, nechat si narůst křídla a soustředit se jen a pouze na svůj úkol. Síla Aleqas jí proudila žilami jako nějaký elixír a ona pocítila obrovskou vlnu energie je naplňující.

Írien plul ztěžklým vzduchem vedle ní a bystrým zrakem pročesával les zahalený do černé mlhy. 

,,Támhle!" zakřičel najednou a stočil se prudce doprava. Kim ho následovala, neboť i ona spatřila doškovou střechu. 

Pročísli kouřovou stěnu a strnuli nad malou chaloupkou.

Nehořela, plameny k jejímu zapálení však nebyly vůbec daleko - od nich ji dělila jen malá mýtinka kolem dokola, plná však vzrostlé a na troud suché trávy.

Vtom zapraskalo dřevo. Kim vykřikla. Jeden z vysokých dubů již kompletně pohlcený plameny opustil svou vzpřímenou pozici a s ohlušujícím zaduněním dopadl do vysušené trávy. 

Vylétl houf jisker, přeskočil na žlutá stébla a zažehl je. 

Dívka na nic dalšího nečekala a vrhla se dolů, ke dveřím. Přistála na zemi těsně předtím, než jí stihly pohltit nenasytné plameny.

,,Kimmaro!" zařval Írien, načež se prudce rozkašlal, když ho obklopil hustý černý kouř.

Viděl jen, jak její obrys mizí v hloubi chaloupky, pak mu slzy zastřely pohled a on chtě nechtě musel vystoupat do výšky, aby opět nabyl zrak. 

Kim mezitím dole ze světnice vzala sedlovou brašnu a začala do ní cpát to první, co uviděla, načež popadla mladíkův luk položený na kredenci, starou knihu ze stolu a tenkou deku.

Otevřenými dveřmi se dovnitř mezitím dostal štiplavý dým, který jí nakonec donutil místnost opustit s hrdlem sevřeným úporným kašlem.  

Oheň již šplhal po střeše, když se v tu chvíli u vchodu objevil Írien a kouzlem odklonil hladové plameny.

,,Dělej!" křikl naléhavě.

Kim ho bez rozmyslu poslechla. Jakmile překročila práh a vyskočila za ním do vzduchu, na došky dopadl další hořící strom, jež byl podkosen ohněm. Plameny vyšlehly do výše spolu s oblakem jisker.

Oba mladí mezitím vystoupali do bezpečí nad oblaka kouře a zastavili se ve vzduchu, aby mohli ještě chvilku z dálky pozorovat zuřící požár.
Kimmaru přepadl pocit skličující úzkosti. Plně si uvědomila, že se sem už asi nikdy nevrátí. Do očí se jí vehnaly slzy.

Balancovala vedle Íriena na modré obloze, vdechovala vzduch, který byl cítit kouřem a po dlouhé době se zase a najednou cítila prázdná. Bez domova. I když to její domov vůbec původně nebyl, vytvořila si k tomuto místu silné pouto. Všechny ty dny, které tu strávila, se jí vyryly nesmazatelně do paměti a stvořily dívce tolik krásných vzpomínek.

Od nekonečných a úmorných tréninků, přes pláč a zoufalství, hádky - až po příjemně užité večery, dny plné radosti a štěští, Írienův první polibek a i to všechno, co následovalo pak.

A teď, jako by někdo vzal tyč a udělal jí do hrudi obrovskou díru.

Co teď budou dělat? Kam se uchýlí? 

Nebo jim tu nebylo souzeno zůstat?

Rozhodla se nad tím dál nepřemýšlet. Jestli se mají posunout dopředu, udělat něco pro svou zemi, splnit svůj hlavní úkol - kterým odjakživa bylo a je chránit - musí se hnout z místa.

Uvědomila si, že celý život žila jen v područí někoho, ať už to byli její teta a strýc, Angus, nebo král. 

A že ona už není jen krásná, nebo jen slabá či zbabělá, nebo jen dcera krále, která žije schovaná v lesích neschopná akce. 

Jak sledovala plameny šlehající z korun stromů, uvědomila si, že není třeba se bát. Co přijde, přijde a nikdo to nezmění. Ona je jednou z Aleqas a po boku má toho nejlepšího přítele, kterého by si mohla přát.

Asi je třeba konečně vzít tenhle příběh do svých rukou.

A/N:

Tak vám všem přeji krásný konec roku 2016, doufám, že ten následující bude stejně krásný, úspěšný a plný změn stejně jako byl tento.

A chaloupka nám shořela, takže příště se jde do akce :D
Konečně to tu trochu rozjedeme, upřímně se na to neskutečně těším :)