Křídla moci

25. Sami

                           ***

Úzké sluneční paprsky pronikaly oknem s bílými záclonami a rozlévaly po malém pokojíku příjemné světlo. Ozařovaly pomalu poletující částečky prachu, které se líně povalovaly ve vzduchu provoněném smrkovým dřevem.

Kimmara pomalu otevřela spánkem zalepené oči a spatřila před sebou bílou zeď. Chvilku jí trvalo, než pochopila, kde je.
Zamračeně se otočila z boku na bok a postel přitom tiše zavrzala. Hned si ale musela dát dlaň před oči neboť jí oslepily paprsky slunce zářící z okna.
Prudce zamrkala a naštvaně sykla.
Opřela se o loket a přejela pohledem malá dvířka mezi postelemi.
Pozorně se zaposlouchala.
Odpovědí však bylo jen hrobové ticho. To ji znepokojilo, protože Angus je vždy budil velmi brzy ráno.
Položila hlavu opět na polštář a očima putovala po místnosti. Sledovala, jak se prach ozářený sluncem pomalu snáší k zemi. Foukla před sebe a částečky se rozptýlily do prostoru, který nebyl pod paprsky slunce a Kim je najednou ztratila z dohledu. Na jejich místo ale hned připluly další.
Usmála se pro sebe.

V tu chvíli zavrzala postel vedle ní. Ïrien se pomalu ve spánku převalil obličejem ke stěně a peřina mu sklouzla ze zad na břicho. Odhalily se jeho vypracované zádové svaly, sem tam poseté tmavými pihami. Opálené rameno se pravidelně zvedalo a zase klesalo.
Kimmara cítila, jak se jí do tváří hrne krev a nakvašeně se převalila.
Zaposlouchala se do jeho tichého oddechování a zírala na strop. 

Takovéto divné zírání, kdy nejde na nic myslet určitě zažil každý.

Po minutě to už nemohla vydržet. Opřela se o loket a nahnula se přes kraj postele, oči zapíchnuté do jeho zad. Zhluboka se nadechla a tiše zašeptala:
,,Ïriene."
Žádná odezva. Zkusila to podruhé a potřetí, vždy hlasitěji, ale on se ani nepohnul. Trochu jí to připomnělo jejich první probuzení tady, v Angusově chalupě.
Otrávený výraz zahalil dívčinnu tvář. 

Takový spáč...

Naklonila se k němu, položila svou studenou ruku na jeho rameno a zatřásla s ním. Překvapilo ji, jak je jeho kůže horká a jemná na dotek.
On se však jen pomalu převalil na druhý bok.
Kim si povzdechla a odkopla peřinu ke zdi. Vysunula nohy z postele a doširoka zívla. Protáhla se a pomalu vstala, aby odhrnula krajkovou záclonu z okna. Za sklem se rozprostřel les zahalený do bílého sněhu. Tráva nebyla vůbec vidět, jen sem tam vykoukl malý semenáček či nízký keřík. I ta nejmenší větvička měla na sobě sněhovou čepičku a kůra stromů byla ošlehána ledovým větrem.
A to všechno se lesklo a zářilo v paprscích zimního slunce.

Kimmara odstoupila od okna a sehnula se k zemi, kde již na ní čekaly věci na sebe.
Ujistila se, že Ïrien stále tvrdě chrní a stáhla ze sebe volnou košili na spaní. Pod ní měla stahující pás přes hruď, aby se jí lépe střílelo z luku. Byla líná si ho večer sundat i když jí tlačil a dnes ho bude opět potřebovat.
Na něj si oblékla černou halenku s decentním výstřihem, který dal vyniknout jejím klíčním kostem, a tříčtvrtečními rukávy. K tomu na sebe natáhla tmavě hnědé kalhoty s vysokými kozačkami do sněhu.
U postele ležel také její hřeben, který vzala a učesala si svou hnědou vlnitou hřívu. Pohodila s ní do strany a prohrábla si vlasy rukou.
Poté vzala za kliku a vešla do světnice...

Kde však nikdo nebyl.
Kim se zamračila a očima přejížděla místnost. Nejprve si všimla studených a vyhaslých kamen, ze kterých se neozývalo jí tak příjemné a uklidňující praskání ohně. Otevřela železná dvířka, vhodila tři polena do vyhasínajících uhlíků a zase je zavřela. Oprášila si ruce od popela, který na nich ulpěl.
Její zrak v tu chvíli upoutal nažloutlý papír ležící na stole.
Přešla k němu a začala číst úhledné písmo.

Omlouvám se za takovéto krátké rozloučení, ale musel jsem neprodleně odjet na týdenní cestu. Zatím vám nemohu říci kam ani o co se jedná, neboť mi to okolnosti nedovolují, ale ten čas jednou přijde.
Chalupa je teď vaše a já vím, že bude v dobrých rukou. 

                                                                                                               Angus

Kim chvilku trvalo, než všechno vstřebala. Vrhla zamyšlený pohled kamsi z okna, do zasněženého lesa.
Týden?
Ta představa se jí nezamlouvala, tak si na Angusovu přítomnost zvykla. Za ty měsíce se tu už cítila jako doma, ale teď měla opět pocit, že jim to stavení prostě nepatří. Zároveň jí ale přepadlo vzrušení.

Koutkem oka najednou zachytila nějaký pohyb.
Otočila hlavu a spatřila Ïriena, jak k ní kráčí z jejich pokoje. Kimmaře se naskytl pohled na jeho nahou hruď. Tvářil se tak, že jí tělem projelo horko.

,,Zaspal jsem něco?"