Křídla moci

12. Kayla

Pustil ji.
,,Jak se vůbec jmenuješ?"
,,Kayla."

,,Pojedeš s náma," konstatoval, jakoby se nechumelilo. Věděla, že tohle stane a věděla i proč.
Ale nevěděla, jestli je na to připravena. Bez mladíkovi přítomnosti se cítila zranitelnější. Teď už ale nebylo cesty zpět.
,,Ale pane, mému bratrovi není dobře! Musím ho ošetřit!" 

Bylo by divné, kdybych neodporovala. Žádná vesnická dívka se přeci nechce stát dobrovolně Navrikanovou děvkou.

Navrikan po dívce vrhl tvrdý pohled.
,,Něco jsem řekl, a tak to bude!" procedil mezi zuby.
Zahanbeně sklopila hlavu a v mysli se potutelně ušklíbla. Skočil jí na to i s navijákem.
,,Omlouvám se."

Přejela pohledem celou skupinu vojáků. Ani nedutali a sledovali svého vůdce.
Teprve teď si ale všimla jednoho hřebce bez jezdce. A u jeho sedlové brašny byl připoután Ïrienův toulec na šípy. Na sedle bylo pár fialových skvrn. Vytřeštila oči.

Ne, ne, ne. 
Srdce jí prudce bušilo do hrudi jako kladivo.
Navrikan se otočil a nasedl na svého koně. Podal šokované Kimmaře ruku, aby naskočila za ním. 
Ona se však ani nehnula a stále zírala stále na toho vraníka.

  Jestli Ïrienovi něco udělali...

,,Copak?" ozvalo se z výšky.
Zatřásla hlavou.
,,Nic." 

Aby zakryla svůj výraz, obrátila rychle pozornost na jeho nataženou ruku a zaváhala.

Pokud Ïrien stále žije, jsou mu tihle určitě na stopě. Proč by tu jinak byl její vraník?

Hbitým pohybem se vyšvihla za muže do sedla, ale stále se nemohla zbavit divného píchání v hrudi.
,,Chyť se mě," uslyšela Navrikana.
Se skrývaným odporem obtočila ruce kolem jeho břicha. Nechtěla se ho dotýkat. Nejhorší z nejhorších, samozřejmě hned po Murgordovi.

,,Jedem!" křikl Navrikan a paty zaryl hřebci do slabin. Všichni se rozjeli směrem k lesu.

                                                    ***

Sykl a z bolestivého kolena si smotal již suchou látku. Zlehka si přejel po nafialovělé kůži. Úplně hořela.
Namočil látku do potoka u kterého seděl a obvázal si pohmožděný kloub.
Studená voda pomalu zranění chladila a vlévala Ïrienovi do žil nové síly.
Nacházel se v malém lesíku, kus cesty od Miraï. Vysoké olše a osiky, ještě s malým potůčkem tu vytvářely velmi příjemné místo. Voda padala přes malé i velké kameny a tiše zurčila. V poměrně krátké, žluté trávě rostly sem tam roztroušené zelené houby. Slunce se opět začalo sklánět k obzoru.

Před několika hodinami těsně unikl vojenské hlídce, když ho chytili, jak pokouší ukrást v Miraï nějaké jídlo. Jeho loupežnické schopnosti mu celý život jen vynášely a dnes neměl ponětí, proč se mu lup nepodařil. Vojáci mají i jeho koně. Vlastně Kimmařina. 

Vzpomněl si na ní.

Věděl, že zůstala ležet a spát pod těmi břízami. Neměl v úmyslu, aby jí chytili spolu s ním, až se bude pokoušet získat nějaké potraviny, ale tím, že tam zůstala, riskoval možná ještě víc. Až teď si to uvědomil. 

Rozhodně jí nechtěl zase ztratit.
Už ne.