Křídla moci

37. Slunce ve dne, měsíc v noci

Jakmile se jejich rty dotkly, z malé jiskry se rozpoutal doposud nepoznaný požár, který mezi nimi žhnul a pulzoval jako obrovská koule energie. Mladík přivinul dívčino tělo na své a otočil se na výklenku ve skále tak, že Kimmara teď stála u stěny jeskyně jako on předtím.
Dívku skála tlačila do ramen, ale vůbec nebyla schopna se na to soustředit.

Teplá voda jako by všemu dodávala na horkosti.
Ïrien prsty pravé ruky zabloudil na dívčino hrdlo a pomalu po něm jel dlaní dolů směrem k její klíční kosti a pak ještě níž.
Kim vnímala každý jeho dotek velmi citlivě a měla pocit, že má v břiše stovky motýlů. Své dlaně přemístila z jeho svalnaté hrudi na týl jeho hlavy a zajela mu jimi do mokrých vlasů, které jí zašimraly na tváři. Chtěla do toho všeho vložit lásku, kterou k němu cítila, ale přes to množství vášně pochybovala, že by to pocítil.

Ïrien ji přimáčkl zády na kámen.
Když ucítila jeho boky na svých, cítila své vnitřnosti se roztékat.
Skousla mu spodní ret a mladík tiše zasténal.
Srdce jí prudce bušilo do hrudi a rozhánělo horkou krev po celém jejím těle, po kterém teď putovaly jeho ruce. Ïrien ji pod vodou hladil na zádech a bocích, místy zajel i pod dívčinu halenu a něžně se tak dotýkal její jemné kůže.

Po chvilce se však od dívčiných rtů odtrhl, věnoval jí krátký ohnivý pohled, a místo toho se přisál na horkou kůži na jejím krku.
Dívka pod náporem rozkoše slastně přivřela víčka, zaklonila hlavu a z úst jí vyšel tichý vzdech. Prsty kroužila Ïrienovi ve vlasech a nechávala se unášet opojnými pocity, jež zaplavovaly celé její tělo.
Okolní svět se jim teď jevil jako jedna velká šmouha barev.

Zašeptala jeho jméno. Poté ještě jednou.
,,Ïriene, prosím," ozvala se potřetí zastřeným hlasem, neboť mladík nepřestával líbat její hrdlo.
Když se od ní odtáhl, pohlédla do žhavých, oranžovo-hnědých očí a měla pocit, jako kdyby se na něj dívala poprvé.

,,Měli bychom jít," vydechla chraplavě.
Její mysl zase začínala racionálně uvažovat.

,,Ještě počkej," jeho hlas byl najednou něžný.

,,Proč?"

,,Chci ti něco říct."

Odmlčel se a opřel se o její čelo.
Otřel se o její nos a když otevřel ústa, jeho dech ji pohladil na tváři.

,,Mám tě hrozně moc rád," zašeptal.

Vyslovil to s takovou něhou a láskou, až dívce zvlhly koutky očí.

,,Já tebe taky," položila mu své ruce na týl hlavy a zavřela víčka.

Ani nevíš jak moc.

Rozhodla se tuto chvíli vyrýt co nejhlouběji do své paměti.
Na tenhle moment čekala tak dlouho a cítila se nejšťastněji na světě. Věděla to již od té chvíle, kde se poprvé políbili - tam, v té jeskyni. Bála se ale neopětované lásky, ale teď ten pocit mohla konečně nechat naplnit její tělo.

Ïrien byl světlo jejího života, její slunce ve dne, měsíc v noci. Opravdu ho milovala.

,,Máš zase světle zelené oči," řekl, když je opět otevřela.
,,Opravdu?" zeptala se poplašeně a několikrát zamrkala, aby zahnala vlhkost v jejích očích a zároveň doufajíc, že se jejich původní barva vrátí.
Však marně.

,,Proměna."

Jak dokáže být jedno jedinné slovo tak mocné...
Kim nasucho polkla a kývla hlavou.
Ïrien ji s nevolí pustil ze svého objetí a ona připlavala k opačnému břehu jezírka, na kterém ležely jejich svršky. Vylezla z teplé vody a její tělo okamžitě zchladil ledový vzduch. Otřásla se zimou a přidřepla k zemi.

Přemýšlela, jak se zbavit studeného a promočeného oblečení a dostat se zpět do Angusovy chalupy bez podchlazení.
Ale štěstí jí přálo a ona dostala nápad: Vzala svou mokrou koženou tuniku a zavřela oči. Setrvala ve dřepu delší chvíli a snažila se nevnímat chlad, jež jí píchal jako tisíce malých jehlic po celém těle.

Zhluboka se nadechla a zkusila vodu z látky vytáhnout pomocí magie. Zmobilizovala veškeré buňky ve svém těle až konečně uslyšela syčivý zvuk, jak vlhkost stoupala z tuniky do vzduchu.
Takto pokračovala se všemi dalšími kusy oblečení, dokonce i s těmi, co měla na sobě- halenkou a jemnými látkovými kalhotami.
Ïrien ji napodobil a za deset minut byli již oba úplně suší.

A vyrazili.
Od jezírka vedla dlouhá chodba vnitřkem jeskyně, která vyúsťovala kdesi v lese. Ïrien musel u východu nejprve vylézt na strom, aby si byl jisti svou polohou a mohli tak pokračovat zpět do chalupy.

Když po několika hodinách chůze dorazili, Angus je přivítal ve velmi dobré náladě.
,,Tak jak se vám vedlo? Už je ti o poznání lépe Kimmaro, jak vidím," pousmál se. Vypadal odpočatě.

,,Je mi o mnohem lépe," řekla Kim, když si u dveří sundávala kozačky, celé od sněhu. Ïrien se šel převléknout do čistého a zmizel v jejich pokoji.
Byla tu však jedna věc, které si nevšimla, zato Angus ano. Když šla ke stolu, o který se stařík opíral, k jejím uším dolehl jeho hluboký hlas.

,,Copak se ti tu stalo?" ozval se Angus.
,,Co myslíte?" zeptala se se zvednutým obočím.

,,Na krku máš nějakou modřinu."
,,Mod-" zarazila se a dotkla se místa, kde se jí před několika hodinami dotýkaly Ïrienovy rty.
A jéje.

,,Uhmm," zamručela, aby zakryla rozpaky a stud, ruměnec na tváři však skrýt nemohla.
,,Musela jsem se někde praštit," řekla rozhodně, ale jakmile mu pohlédla do očí, věděla, že jí Angus ani za mák nevěří. Odevzdaně vydechla.
Byla mizerná lhářka, dokázala lhát jen v situacích, kdy jí šlo o život.
To se přeci člověk snažit musí!

Všimla si, jak se Angus usmívá. Cítila se zvláštně; bylo to snad poprvé, kdy ho viděla se usmát, upřímně. Měla však nehorázně stydlivý pocit, jak tak bezbranně stála uprostřed světnice, s tím, že oba - ona i stařík ví, co se tam v lese dělo.

Zakroutil hlavou.

,,Ach vy mladí."