Křídla moci

47. Požár

Byl pravý letní den, slunce se koupalo v modré barvě oblohy a vzduch nad bukovým lesem se mocně tetelil. Horké paprsky pronikaly i přes záplavu zelených lístků a osvětlovaly kmeny vzrostlých velikánů.

Vtom se mezi nimi mihla hnědá kštice.

Kim běžela rychle jako laň, přeskakovala tlusté kořeny vystupující z lesní půdy a chodidly vířila koberce oranžového listí. Stromy se jí jevily pouze jako šedivé šmouhy, ona už byla však schopná se i v takové rychlosti orientovat. Dýchala rychle a pravidelně, sledovala okolí a zároveň dávala pozor na cestu. Byla celá ušpiněná od lesní hrabanky a promočená od potu, ale nevadilo jí to. Potřebovala se teď soustředit na něco jiného.

Vběhla do malé soutěsky mezi dvěma masivními balvany, pokrytými mechem a lišejníky. Špicí luku, který po celou dobu držela v ruce, lehce škrábla o hrbolatý kámen, až na ušlechtilém dřevu zůstalo několik jemných rýh.

Když se ale konečně dostala ze sevření kamenů, zjevil se před ní kolmý sráz. 

Tak tak zabrzdila, až musela kolem sebe máchnout rukou, aby udržela rovnováhu.

S mocně bušícím srdcem opatrně shlédla dolů přes okraj, luk však napnutý, připravený k výstřelu.

Pod končící skalou se rozlévalo malé avšak hluboké jezírko, které Kimmaře svým zlověstným vzhledem připomínalo nějaké temné oko lesa. Vodou černou jako uhel teď procházely horké letní paprsky slunce a osvěcovaly tmavé dno; břeh byl porostlý vysokými travinami společně s namodralými houbami, jejichž klobouky vypadaly jako malé deštníky.

Celý prostor kolem jezírka byl pokrytý tlustým kobercem mechu, který už od pohledu vypadal měkce a nadýchaně, za svahem se dál v hloubi lesa vypínaly vysoké duby prosvícené sluncem.

Dívce se na tváři vyloudil jemný, potěšený úsměv. Nikdy ještě něco tak krásného nespatřila, tak dokonalou hru světel, jakou teď tvořily sluneční paprsky.

Cítila, jak se napětí v jejím těle ztrácí společně s adrenalinem v žilách.

Příroda jako by jí nějakým způsobem ukolébala.

To se však ukázalo jako chyba.

Na zádech ucítila něčí ruku. 

Nestihla vůbec nic udělat, viděla jen, jak letí přes okraj skály a s výkřikem míří k zvlněné hladině vody. 

Lesem se rozlehlo hlasité cáknutí a odrazilo se od vysokého kamene jako ozvěna.

Vynořila se na hladinu, aby se dostala ke kyslíku, načež se prudce rozkašlala. Pak zvedla hlavu, aby zjistila, kdo jí to vlastně strčil - i když už odpověď na otázku znala.

Zeshora se ozýval potěšený Írienův smích.

Mladík se pak naklonil přes okraj, aby pohlédl do Kimmařiných zoufalých očí.

,,Ale notak!" zavyla.

,,Máš být ostražitější!" houkl za ní s úšklebkem na tváři.

,,Vždyť mám u sebe luk," zvedla ruku s ušlechtilým obloukem v dlani. Byl úplně mokrý a z obou jeho špiček na hladinu dopadlo pár kapek.

,,Voda léčí!"

,,V tom případě by ses měl jít taky vykoupat," zasyčela si Kim pro sebe.

,,Já to slyšel!" 

,,To byl účel!" křikla pádlujíc směrem ke břehu, aniž by se otočila.

,,A to tvoje přání hodlám vyplnit!"