Křídla moci

44. Poslední zimní bouře

Kimmara vyvolala svá křídla, odrazila se od země a několika máchnutími se dostala do vzduchu. Zastavila se vedle staříka na úrovni těch nejvyšších větví, jež vyrůstaly ze stromů kolem.

,,Chtěla. A stále chci," odpověděla na Angusovu předchozí otázku a zpříma se mu při tom podívala do očí.

,,Ïriene?
Připojíš se?"
Angus shlédl dolů.

Ïrien nemeškal, vyvolal svá křídla a za malý moment se také vznesl nad zem. Jeho hnědo-oranžové perutě opět přitáhly dívčinu pozornost. Vypadal jako nějaký krásný okřídlený bůžek.

Kimmaru ale najednou - víc než mladíkův vzhled - ochromilo něco jiného: a to pocit nicoty pod nohama. Byla teď závislá jen sama na sobě a když jen takhle balancovala ve vzduchu v takové výšce, bylo to ještě silnější.
Při letu ten divný pocit v žaludku přebíjela euforie a chladných vzduch, který se dívce opíral do tváře a křídel, ale teď zalitovala své zbrklosti. Možná měla s prvním letem opravdu počkat.

Angus se na ní po očku zadíval. Hrdě se napjala a za žádnou cenu nechtěla dát svůj strach najevo.

,,Pamatujte, že svaly na křídlech jsou svaly jako každé jiné. Potřebují trénink a zátěž, aby nabraly sílu a pružnost," začal.
,,Tenhle les je velmi rozlehlý a já bych rád, kdybyste každý den věnovali létání alespoň minimum času.
Musíte získat jistotu a koordinaci.
Co se týče nějakých pravidel: Nebudu vám v ničem bránit, létejte si kam chcete, ale jen v rámci Temného hvozdu. Nikdy se nesmíte dostat za jeho hranice, lidé by vás mohli spatřit.
Také dávejte pozor na výšky. Tam nahoře je vzduch velmi řídký a vaše tělo není na nedostatek kyslíku uzpůsobeno, " dodal na vysvětlenou.

,,Teď se proletíme jen kousek, aby se vaše křídla hned na začátek nepřetížila."

Angus prudce máchl modrým peřím a rozletěl se ještě výš nad špičky holých stromů.
Kim s Ïrienem ho nejistě následovali.

Letěli pomalu, ale přesto rychle. Pod nimi se míhaly holé koruny listnatých stromů, sem tam doplňované smrky a vysokými jedlemi a Kimmara sledovala vše jako uhranutá.
Takhle z výšky jí svět připadal malý a nepatrný.
Přes obzor se táhl jeden šedivo-bílý pás mraků jako tlustá deka a paprsky slunce tak neměly žádnou šanci proniknout na zem.

Dívka měla žaludek sevřený v jeden malý uzlíček. Bála se. Teď by se měla radovat, že je konečně na obloze. To si přeci tak přála, no ne?
Ale co kdyby se jim něco stalo? Co kdyby se něco zvrtlo? Spadnou a zlámou si všechny kosti.

Svým pohledem zabrousila k mladíkovi.
Ïrien letěl hned vedle ní, ale na rozdíl od Kimmary si let užíval. Viděla mu to na tváři neboť rty měl roztažené do jemného úsměvu.

V jednu chvíli se k sobě natolik přiblížili, že se dívce nedopatřením podařilo špičkou svého levého křídla dotknout toho mladíkova.
Vyjekla a zpanikařila. Avšak ještě předtím, než stihla něco udělat, se Ïrien klidně stočil o kus do strany.
Podíval se na ni, a když spatřil Kimmařinu křečovitě staženou tvář, jeho pohled nabyl vřelosti.

,,Uvolni se," křikl.

Kim se pokusila o úsměv a svůj pohled opět upřela před sebe.
Zhluboka vydechla.

Zčistajasna si vzpomněla na jeden starý úryvek z knihy, které četla za dlouhých zimních večerů v chalupě.

Otevři svou mysl,
mávej křídly,
buď znovuzrozena.
Tohle je tvůj osud, ptáče.

Přivřela oči a zhluboka se nadechla.

Musím. Je to můj život.

Máchla perutěmi s větší vervou a pevně se rozhodla naplno poddat té magické chvíli. Zapudila všechny nepěkné myšlenky do koutu své mysli. Žádné starosti! přikázala si.
Jen ona a obloha.

Vnímala studený vzduch na své kůži, jak jí naráží do tváře a křídel... a pak jako by odhodila těžké závaží.

Otevřela ústa a hlasitě zavýskla. Přidala na rychlosti načež předehnala Ïriena. Mladík se sám pro sebe zasmál a také máchl perutěmi, aby ji dohnal.
Jako střela proletěla kolem Anguse a oblohou se rozlehl další radostný výkřik.

Kimmara klesala a zase stoupala, dělala ve vzduchu všemožné oblouky a natáčela křídla, aby se do nich vítr opřel přesně tak, jak právě chtěla. Ïrien ji nechal být. Kroužil nad ní a potěšeně sledoval, jak překypuje štěstím a radostí. 

Jenže příroda se radovat nechtěla - právě naopak. Postupem času se velmi ochladilo a mraky na obzoru zlověstně tmavly.

Kim si žádné ze změn nevšimla do té doby, dokud ji z oblohy taktak nesmetl jeden zvláště silný poryv větru. Vykřikla, když se málem proměnila v zoufalou změť rukou a křídel padající k zemi, ale naštěstí vše ustála v relativním pořádku. Když si všimla těch temných mraků, zachmuřila se. Ještě se jí nechtělo dolů, ale situace ji přinutila ustoupit. 

Trochu sklopila křídla a ona i mladík začali klesat, aby se přiblížili zpět k Angusovi, jenž mezitím zůstával níž ve vzduchu a jen líně plachtil.

Chladný vítr najednou zesílil v přímo ledový vichr. Mraky černaly a nadouvaly se, jako by se předháněly, který z nich bude mít ničivější následky. 

 Schylovalo se k poslední zimní bouři. To, že bude poslední, však neměnilo nic na stupni její ničivosti.

,,OKAMŽITĚ se musíme vrátit!" zařval Angus, když byla dvojice na doslech. Vichr mu rval slova od úst.

,,Tohle bude tady nahoře smrtelný!"

,,Dělej Kimmaro!" křikl Ïrien.

Ve vzduchu se začaly objevovat první zledovatělé vločky.

AN/:

Vánice je tady, ha! :D Docela divný psát o sněhový bouři v létě lol ...

Tak co, zvládnou to do chalupy, nebo je to chytne a něco se semele? Sama zatím nevím, takže to ještě můžete ovlivnit :3 

Jsem na vás zvědavá...

Jinak ještě doplním, že pokud už z toho prostředí aka chalupy a lesa začínáte být unavení (já teda jo :D ) a chtěli byste změnu, dočkáte se ;) Ne tak brzy, ale zase ne pozdě.

Mám vás ráda! :3