Křídla moci

11. Babka kořenářka

Naposledy pohladila hřebce po hlavě a přivinula si k sobě jeho krk. Zhluboka dýchala koňský pach.
,,Kim?" zeptal se pomalu Ïrien.
,,Jo. Už jdu." Odpoutala se od vraníka a sledovala, jak se otočil a pomalu kulhal do hloubi lesa.
Ïrien jí položil ruku na rameno a lehce ho stiskl.
,,Pojď."
Kývla na souhlas.
Ïrien s menšími obtížemi naskočil na Kimmařina hřebce. Sykl, když musel pokrčit koleno, aby se dostal do sedla. Chytil otěže a podal jí ruku, aby se mohla posadit za něj. Vyhoupla se na hřbet vraníka a lehce se zavrtěla.

,,Pevně se mě chyť, ať nespadneš."
Pomalu a stydlivě ovinula ruce kolem jeho boků a břicha. Pod tunikou ucítila jeho tělesné teplo a pevné svaly.
,,Řekl jsem pevně."
Přitáhl si její ruce ještě blíž.
,,Tak."

Ïrien pobídl hřebce ke klusu. Bylo už docela šero a vystouplé kořeny, kameny a tlusté větve se daly na zemi vidět jen stěží.
,,Vyjedeme z lesa, na louce bude alespoň trochu svítit měsíc.''
Kim najednou ovládl obrovský nával únavy. Zatočila se jí hlava. Neměla ve vzteku vyčerpávat svou energii, když vryla do toho kmenu takovou rýhu. Poslední dny jí používání magie ještě víc unavovalo a ona netušila proč.

Po chvilce opravdu vyjeli na louku. Rozprostřelo se před nimi rozlehlé travnaté prostranství poseté sem tam vysokými duby  a zalité měsíční září. Vysoká tráva sahala Ïrienovi skoro ke kolenům. Vraníkovi se její stébla otírala o krk, a tak každou chvíli pohazoval hlavou.

Kim měla divný pocit, jakoby na ně mělo každou chvíli něco vyskočit. Koneckonců, takové pláně byly dobrou pastvou pro divoké koně. A kde je kořist, tam je i lovec. Divoké krvelačné šelmy na travnatých pláních nebyly žádnou výjimkou.
Zahnala ty myšlenky. Je tu Ïrien. Nic jí nehrozí.
Pomalu se jí začala klížit víčka. Snažila se zůstat vzhůru co nejdéle to šlo, ale nakonec jí spánek přemohl. Položila si hlavu mezi Ïrienovy lopatky a za pomalého klusu se pohroužila do říše snů.

                                                 ***

,,Na severu se formují vojska. Několikrát silnější, než ta naše."
Vysoká postava stojící u okna si pro sebe něco zamumlala. Muž byl středního věku, černé vlasy již lehce našedlé. Z laskavé tváře na bradě pokryté vousy vyzařovala inteligence a vysoké schopnosti zkušeného vladaře. Upřel své jasně zelené oči na příchozího. Každý z toho pohledu měl strach, jen jeden člověk jemu rovný mu hrdě pohled oplácel. A ten teď stál přímo před ním.

,,Tak Murgord přecejen spoutal Kïrix," zašeptal. ,,Nikdy by mě nenapadlo, že to je vůbec možné," zakroutil hlavou.
,,Co hodláte podniknout?" zeptal se muž, stojící u vchodu do komnaty.
,,Má vláda se nejspíš blíží ke konci. Nejsem si úplně jist, Angusi, jestli pět tisíc mých vojáků má šanci Murgordovu armádu přemoci. Nejsme na válku připraveni."
Odmlčel se.
,,Nechám osedlat koně. Ještě dnes vyjedu k Jižním vesnicím. Ale budu od tebe potřebovat poslední službu." Z kapsy u královského pláště vytáhl zelený přívěsek.
,,Tenhle kamínek bude mít za úkol potlačovat magický potenciál.
Potřebuji, aby si mi pomohl do něj uložit pár velmi složitých kouzel.''  

                                                 *** 

Kim otevřela zalepené oči. Pocítila, že leží na měkké zemi, nikoli za zády Ïriena. Nad ní se tiše pohupovaly větve rozložité břízy. Kolem dokola rostla vysoká, nažloutlá tráva. Posadila se a ucítila svůj doslova naklepaný zadek. Promnula si spodní část zad a protáhla se.

Vtom uslyšela dusot kopyt. Hlasitý. Pomalu vstala a uviděla jednotku vojáků na černých koních, jak si razí cestu záplavou trav pár kroků od ní. Bleskurychle se skrčila. Zrychlil se jí dech.
Na mysl jí vytanulo několik otravných a znepokojujících otázek.
Kde to jsem a jak jsem se sem dostala? Proč u sebe nic nemám? A hlavně: Kde je Ïrien?
Opatrně se znovu zvedla. Na obzoru bylo vidět tmavé štíty střech ve vesničce Miraï. První polovina první otázky zodpovězena. Skupinka jezdců mířila právě tím směrem.
Pak najednou zastavili. Velitel v černém koženém obleku se pozorně rozhlížel po okolí.

Kimmařino srdce vynechalo dva údery. Její nohy zrosolovatěly. Neměla sílu se znovu skrčit. Jen zírala na tu skupinku.

Pohlédl jejím směrem. Chvíli jí jen tiše pozoroval, ale pak otočil koně a celá jednotka se rozjela směrem k ní.

Sakra, to jsem zase něco zavařila! 

Kimmara zvážila útěk. Tím by se ale bezpečně prozradila. Rozhodla se udělat tu nejšílenější věc, co jí v té chvíli napadla. Jen doufala, že jí nepoznají podle obličeje.
Rychle se rozhlédla kolem sebe a hledala mezi záplavou trav nějakou léčivou květinu. Vůbec si vojáků nevšímala - nebo spíš dělala, že si jich nevšímá - a popocházela po louce jako zkušená shrbená babka kořenářka. Sem tam se shýbla nebo klekla a utrhla nějakou z rostlin, které si poté uschovávala v jedné ruce.

,,Hej! Osobo!" křikl jeden z těch vojáků, kteří se k ní mezitím přiblížili. Kim zvedla hlavu od trhání květin a pozorně si ho prohlížela. Vypadal mladě a velmi mužně. Havraní vlasy, úzké rty, jistý a sebevědomý pohled. Bylo tu však něco temného a zlého, co z něj Kim cítila.

Navrikan... V břiše jí zamrazilo, ale nedala na sobě nic znát.
,,Pane?" snažila se o pevný hlas.
,,Copak tady provádíš? Sama..." na poslední slovo kladl obzvlášť velký důraz.
,,Trhám léčivé byliny pane. Bratrovi se udělalo přes noc špatně. Matka mě poslala," sklopila pokorně hlavu a klekla jedním kolenem do trávy.
Navrikan seskočil z koně. V pokleku zřetelně viděla špičky jeho černých jezdeckých bot. Vzal jí hrubě za bradu a ona mu chtě nechtě pohlédla do očí. Zračila se v nich nedůvěra, temnota a vztek.

V jeho pohledu ale postřehla záchvěv ještě něčeho jiného. Něčeho, čeho by mohla dobře využít. 

A to touhy.