Křídla moci

30. Ty trdlo

Kim ztvrdl výraz ve tváři. Přivřela oči a stiskla rty do úzké čárky.
Pomalu se nadechla. Věděla, že to ne jí bude ležet v hlavě ještě dlouhou dobu. Její uvolněná nálada se rozplynula jako pára nad hrncem.

,,Nechci se o tom už s tebou bavit," odsekla.
,,Jak myslíš," šeptl Ïrien s jakousi lehkostí, která v tom momentu Kim přišla neskutečně otravná a vtíravá. Obešel ji. Hrneček nedopitého čaje nechal stát na stole a namířil si to do jejich pokoje.

Zavřela oči a zatnula pěsti. Ze stolu pomalu vzala oba hrníčky, postavila je na kredenc vedle a zůstala u něj stát. Dívka slyšela tiché šustění látky, jak se Ïrien začal u postele svlékat.
Koutem oka zachytila jeho pohyb, jak leze pod peřinu.

Zrak obrátila na své prsty, které se obtáčely kolem hrnků a pomalu jimi přejela po glazované keramice...
a v tu chvíli dostala nápad.

***

Ïrien si rozespale promnul víčka a posadil se na posteli. Probudil ho studený vzduch v místnosti, který vyhaslá kamna již nemohla ohřívat a také jasné sluneční paprsky, jež pronikaly oknem do pokojíku.
Otřásl se zimou a založil ruce na holé hrudi. Třel si své paže, aby se v nich rozproudila krev.

Ohlédl se na Kimmařinu postel.
Ta však byla prázdná.
Peřina byla neúhledně zmuchlaná u zdi a polštář proleželý.
Jako blesk vyskočil z lože a vletěl do světnice. Vše bylo na svém místě, jen jeden člověk tu chyběl.
Ïrien zaklel a vrátil se ke své posteli.
Rychle přes sebe hodil lněnou košili a koženou bundu, na nohy si natáhl černé kalhoty.
U vchodu do světnice si obul vysoké jezdecké boty a za hlasitého bouchnutí dveří vyběhl ven. Ovanul ho ledově čerstvý zimní vzduch.

Rozhlédl se po bílé sněhové pokrývce, ve které se zjevila řada stop vedoucích od chalupy do lesa.
Rozběhl se směrem, kam šlápoty vedly. Samozřejmě, že včera večer nechtěl Kimmaru nechat jít samotnou. I kdyby to mělo pro ně oba znamenat cokoliv špatného. Bavilo ho, když jí mohl škádlit nebo uvádět do rozpaků. Ale nechtěl, aby si to vzala takto a teď ho to začínalo mrzet.
Rychle míjel keře a kmeny stromů a z úst mu unikaly obláčky páry při každém výdechu. Jeho prve studená kůže se rychle zahřívala a po chvilce běhu již zima Ïrienovo tělo nadobro opustila. Zaměřil se na stopy ve sněhu a ještě zrychlil.

Po deseti minutách proplétání se mezi stromy a brození se v hlubokém sněhu, již ve svalech na nohou začínal pociťovat slabé křeče. Se zatnutými zuby sklonil hlavu a snažil se ignorovat narůstající nepříjemné pálení. Po několika metrech však narazil na malý, nezamrzlý potůček líně vlnící se bílým lesem a rozhodl se si na malou chvilku odpočinout a načerpat trochu sil. Zastavil se na kamenitém břehu a ohnul se v pase aby popadl dech. Sklonil se ke křišťálové vodě a nabral jí trochu do dlaní. Byla ledově studená. Svlažil s ní své vyschlé hrdlo, ale měl pocit, jako kdyby mu chladem chtěla rozřezat ústa. Zalkl se a zakašlal. Zbylá tekutina mu stekla po předloktích pod rukávy jeho bundy. Sykl a zatřepal rukama aby jí dostal ven.

Vtom zaslechl nějaký zvuk. V té chvíli si uvědomil svou zaslepenost, neboť si s sebou nevzal žádnou zbraň. Pomalu zvedl hlavu a jeho oči se spojily s těmi, které hledal.
Stála na druhém břehu mezi stromy a šokovaně na Ïriena zírala s pootevřenými ústy. Několikrát rychle zamrkala, jakoby se rozmýšlela, jestli zůstat.
Sekundy mu v tu chvíli připadaly jako minuty.
Poté jako by s ní někdo škubnul, ona svraštila obočí, otočila se a vyběhla do hloubi lesa, odkud se zjevila.
,,Kimmaro!" křikl za ní. Ona se však ani neohlédla a ztratila se mu z dohledu mezi keři pokrytými sněhem.

Zaklel a jedním skokem překonal ledový potok. Chodidla se mu zabořila do kluzkých oblázků a zanechala v nich dvě mělké stopy.
Ïrien se vyškrábal na protější podemletý břeh a rozeběhl se za ní. Rukama rozhrnoval tenké šlahouny a větve, které mu bránily v postupu a přivíral před nimi víčka.
,,Kim počkej!" zařval, ale pár sekund nato ho přes tvář bolestivě švihla trnitá větévka a on jen tiše zaskučel.
Běžel ale dál a ještě přidal na tempu. Na plicích ho pálilo a těžce dýchal, když konečně uviděl Kimmařiny kaštanové vlasy mezi stromy.
Z posledního dechu doběhl až k ní a popadl ji za ramena. Otočil jí obličejem k sobě.

,,Pusť mě," ošívala se hned.
,,Pustím tě, až mi vysvětlíš, co má tohle znamenat," dostal ze sebe.
Odmlčela se, pátrajíc v jeho tváři.
,,Nechtěla jsem..."
,,Co?" snažil se to říct pomalu a jemně.

,,Aby sis myslel, že se o sebe nepostarám," řekla tiše a odvrátila hlavu.
,,Já ale přece vím, že se o sebe umíš postarat ty trdlo moje," pousmál se na ni vřele.
Hypnotizovala jeho oči, neboť si nebyla jistá, jestli si z ní zase nestřílí.

,,A já také vím," založila ruce na hrudi, ,, že ty dokážeš být neskutečně otravný."