Křídla moci

49. To jméno

Zaich seděl zády opřený o nahnutý kamenný komín, z něhož vycházel našedavělý kouř a pozoroval zlatavé špice okolních domků. Polední slunce se vpíjelo do nespočtu doškových střech a zahřívalo prašné ulice města, hladilo mladíka po pěkné snědé tváři, a i když by někteří mohli říkat, že horko je již nesnesitelné, jemu nevadilo ani trochu. Jemný větřík vonící po mořské soli pofukující kolem si na modré obloze pohrával s několika chomáčky mraků, které v tu chvíli přitáhly Zaichovu pozornost. Lenivě přivřel víčka, aby ho paprsky slunce úplně neoslepily a zaměřil se na ta dvě bílá uskupení páry, přicházející od oceánu. Byly jediní na celém obzoru a on dostal chuť vzletět nahoru a rozehnat je, jen aby svou přítomností nekazili ten modrý ráj. 

Odfrkl si. Byl na to moc líný; navíc dnes dostal tak vytoužené volno, tudíž ho létavá nálada vmžiku přešla. 

Prohrábl si vlasy černé jako uhel a zavřel oči, hlavu opřel o komín a levou nohu skrčil k sobě, aby se mu lépe sedělo. Sluníčko ho vyhřívalo jako nějakou ještěrku, lebedící si na vyhřátém kameni v teplém jarním dni. Spokojeně mlaskl a zavrtěl se.

Víčka udržel při sobě však jen pár chvil - snad ani nestihl usnout - když jeho vytříbený sluch podráždily poněkud neobvyklé zvuky. 

Ulicí na druhé straně domu totiž právě proběhla šestice mužů (pravděpodobně vojáků) navlečených do tlustého brnění, jež při každém jejich kroku vydávalo hlasité chrastivé zvuky. Zaich zafuněl a podrážděně otevřel jedno zlatavé oko právě ve chvíli, kdy do prázdné a temné slepé uličky přímo pod jeho nohama spěšně vběhla neznámá dvojice. Vysoký mladík asi v jeho věku v dlani svíral trs zelených, sladkých gracul, dívka po jeho levici si tiskla k hrudi bohatě pomoučený bochník chleba a ve chvíli, kdy se ona i její společník natiskli na studenou zeď tlumíc své hlasité oddechování, otevřel i to druhé. 

Slyšel vojáky zmateně pobíhat a pokřikovat ve vedlejší ulici, zvuky pak však pozvolna zmizely v hloubi města, jak se muži vydali hledat dál.

Bezděčně si olízl ret, když si dívku v uličce pod ním lépe prohlédl. Tmavé, pevné vlasy jí splývaly po zádech svázané do jednoduchého copu. Stále se tiskla na kamennou zeď, v její řeči těla však nespatřil ani kapku strachu - a to ho v něm vzbudilo podezíravou zvědavost, překvapení i záblesk ohnivé síly, jež ho k té dívce neúprosně táhla.

Zbystřil sluch, když mladík vedle ní promluvil.

,,Ne nadarmo jsem ti říkal, že to město znám jako svoje boty," šeptl, načež zadýchaně polkl.

,,Ššš! Jsi si jistý, že jsou opravdu pryč?" 

Pokýval hlavou. 

,,Jsem."

Dívka vydechla, jako by po celou dobu zadržovala vzduch v plicích, ale ještě jednou zkontrolovala okolí.

,,Najíme se tady?" zašeptala.

,,Ano, nemáme času nazbyt. Už tak jsme ho ztratili dostatek, navíc zůstat tu můžeme jen do setmění."

,,Proč jen do setmění?"

,,Věř mi, jsou tu lidé se kterými by ses za žádných okolností potkat nechtěla, bez ohledu jak silná můžeš být. Tyhle uličky se v noci stávají sakra nebezpečné."

,,Jestli se mě snažíš vystrašit, nedaří se ti to," pousmála se sarkasticky.

Vrhl na ni vážný pohled.

,,Lidé tady moc dobře ví, proč v noci nevychází z domu. Nechci, abychom tu zůstávali po západu slunce, a právě proto potřebujeme Anguse najít co nejrychleji."

Zaich strnul, pak se temně zamračil, zatnul dlaň do rozehřátého kamene a ladně jako puma se tiše přehoupl přes střešní štít.

***

,,Co to bylo?" zeptal se Írien ostražitě. Ještě před chvilkou by přísahal, že spatřil něčí ruku tam nahoře na střeše.

Kimmara svraštila čelo a také zvedla hlavu k prosluněné ploše, jež kryla vysoký dům před nimi.

,,Copak?"

,,Něco jsem zaslechl," zašeptal.

,,Vždyť už jsou dávno pryč, sám jsi to-"

,,Najíme se někde jinde," přerušil ji, ,,nelíbí se mi to tu."

,,Ale-"

,,Hledáte někoho?" ozval se hluboký, medový hlas přímo u vchodu do uličky. Kim potlačila trhnutí a hbitě se odlepila od zdi připravená na útok, aby však pohlédla do očí neznámému mladíkovi. S nesmírně jasnýma očima a svými černými lesknoucími se vlasy vypadal jako šelma z rozlehlých plání čekající na nevinnou laň, až mu bude dostatečně blízko - blízko svojí smrti. Podle ní byl tak o rok dva starší než Írien, a svým rozkročeným postojem a vypjatou hrudí, jejíž vypracovanost se nedala přehlédnout dával najevo, kdo je tu pánem. Přejel dvojici očima od hlavy až k patě.

Írien zvážil útěk, ale oba byli sevřeni mezi vysokými zdmi, tudíž tu možnost okamžitě zavrhl.

,,Jestli jsi na nás poštval vojáky, tak stejně nemají šanci!" křikl na neznámého.

Mladík líně nadzvedl obočí a rozhodil rukama do stran.

,,Žádné nevidím."

,,To ti mám věřit?"

,,Nenutím tě."

,,Co sakra chceš?" Írien postoupil o pár kroků dopředu.

,,Chci vědět odkud znáte to jméno," naklonil mladík nevzrušeně hlavu na stranu, jeho hlas ale zněl nebezpečně.

,,Jaké jméno?"

,,Nedělejte, jako že nevíte, o čem mluvím," zasyčel.

,,Takže jsi nás špehoval?"

Z očí mu vyšlehly plameny, ale neodpověděl.

,,Nemáme na tohle čas," procedil Írien mezi zuby.

,,Jde z vás cítit, že nejste odsud," odfrkl si neznámý po chvilce.

,,Stačí mi odpověď na jednoduchou otázku: Odkud znáte to jméno?" zavrčel a přeskočil pohledem na Kimmaru. Vpíjel se do jejích očí, jako by z nich chtěl mermomocí dostat to, co chtěl; jako by věděl, že jejich pravá barva je mu skryta.

Uličkou se rozhostilo plazivé ticho. Kim napadlo, že jestli ten mladík zná Angusovo jméno, bude k němu i jistě mít nějaký kontakt. V tu chvíli se rozhodla věřit své domněnce.

,,Z Temného hvozdu," zašeptala skoro neslyšně, ale tichý hlas v hlavě ji ujistil, že slova k mladíkovým uším dolehla.

A také že ano - strnul, třebaže pohledem neuhýbal. Viděla, jak se odtažitost a ledová chladnost v jeho tváři pomalu rozpouští a mění v něco úplně jiného.

Holé překvapení.

Udělal k nim několik líných kroků, přičemž si je oba znovu podrobně prohlédl. Pak rychle zamrkal - a jeho už tak jasné oči najednou zazářily jako čiré zlato, protkané bronzovými žilkami.

A/N: 

Ano ano ano, rozjíždíme :)