Křídla moci

5. Vzpomínky

Kimmara pobídla černého hřebce a sedlovou brašnu si hodila přes rameno tak, aby jí nevadila při jízdě a nedotýkala se nohy s raněným lýtkem. Už jen dostat se do sedla bylo obšírné a bolestné.

Ïrien ze hřbetu koně zamračeně pozoroval vzdalující se mrtvá těla vojáků a třetího koně u kmene stromu. Znepokojen nakrčil nos.
,,Hlídka tudy jezdí docela často. Zítra už budou vědět, že se tu něco stalo.''
,,Tak to musíme rychle zmizet," zaryla Kimmara patu do hřebcových slabin a zamlaskala. Kůň se přes lehký klus dostal až do cvalu. Ïrien také pobídl svého koně a Kim následoval. Už aby byli co nejdál.

                                        ***

,,A jak si mě vůbec našel? Neříkej mi, že to byla náhoda," zeptala se Kim, nadskakujíc na klusajícím hřebci. Museli koním trochu zvolnit, neboť je několikahodinová cesta velmi vyčerpala. Teď měla dvojice konečně čas si alespoň trochu popovídat.

,,Trochu náhody bys tam našla," zašklebil se, ale pak se zhluboka nadechl a dal se do vyprávění.

,,V té době, kdy vojáci vypálili Rhönu jsme se rozhodli přestěhovat.
Matka pocházela z Oleminu a chtěla se vrátit za svou rodinou.
Otec vzal novou práci jako stavebník u tamějšího šlechtice, zrovna se stavěla nová knihovna.
A tak jsme jeli.
V Oleminu jsme žili pokojně asi tři roky a já chodil do stejné akademie, jako matka když byla mladá.
Udělal jsem si nové přátele a objevoval město. Ještě nikdy jsi neviděla takové stavby! Někdy tě tam budu muset vzít," zasnil se.
,,Architektura je zajímavá věda, ta škola je opravdu úžasná, studia jsem si užíval až do jednoho dne. Při snídani jsem omylem shodil hrneček ze stolu. Samozřejmě jsem po něm hmátl a-" zarazil se.
Ïrien nejprve zaváhal, jestli se má Kimmaře s něčím takovým svěřovat. 

,,Ten hrneček se zastavil ve vzduchu," pokračoval. 

,,Ale to titěrné kouzlo se v několika dnech rozvinulo v obrovské návaly síly. Po večerech jsem meditoval a snažil se tu rozbouřenou energii zklidnit. Nechápu co se tehdy stalo, co jsem udělal nebo neudělal špatně.

V tu dobu se ale se stavbou knihovny něco stalo - nevím přesně, otec se o tom nezmínil - a šlechtic si jednoduše najmul levnější pracovní sílu. Neměli jsme dostatek peněz a jídla, protože otec neměl práci a začal se opíjet. Skoro každý večer se vracel z krčmy namol.
Bil mou matku i mě. Někdy se to nedalo snést, a tak jsem trávil noci v uličkách města. Poté přišel na to, že se ve mě nechtěně probudila magie. Ani nevím, jak to zjistil. 
Řval na mě, sprostě mi nadával. Prý nechce bastarda v rodině. Nechtěl riskovat to, že by naší rodinu mohli popravit, kdyby na to někdo přišel, že magii používám.
Já ji ale ani používat nechtěl, jenže on jako by mě neposlouchal.
Nechápal, že člověk své schopnosti nemusí dávat bezpodmínečně mezi lidmi najevo. Nebyl schopen nic před ostatními skrývat a byl přesvědčen, že já také ne.''
Kim jen nechápavě zakroutila hlavou.

,,Ale hodně lidí v celé zemi to takhle dělá, si myslím. Není možné, aby nikdo nekouzlil."

,,Jistě že ano," souhlasil mladík a poté pokračoval.

,,Utekl jsem. Nechal jsem studia i rodiče a namířil si to na druhý konec země, do Usaru. To byla pro mě jediná možnost, jak se někde uživit a na hradě by pro mě určitě něco měli. Pár let školy jsem za sebou přece jen už měl.
Protloukal jsem se po cestě jen tak krajinou, pomáhal lidem a nespěchal. Včera tam v lese jsem náhodou zahlédl tebe jak lezeš na strom. Pak jsi usnula," odmlčel se.
,,Lehl jsem si do křoví a čekal až slezeš, ale v tom mechu prostě nemůžeš zůstat vzhůru," uchechtl se.
,,Probudil mě tvůj výkřik, jak tě střelili tou kuší do nohy. A zbytek už si jistě domyslíš."

Kimmara jen ohromeně zavrtěla hlavou.

,,Jak je možné, že po tolika letech jsme se zase potkali... Už jsem ani nedoufala." 

Věnoval jí svůj typický, upřímný úsměv.

,,Mrzí mě ale, že jsi musel strávit ty roky takovým způsobem. Všichni povídají, jak je mládí nejlepším obdobím života, ale když se podívám na tebe a i vlastně sebe," povzdechla si.
,,Nene, není to jen tak. Z minulosti se učíš, přítomností žiješ a o budoucnosti sníš. Minulost tě naučí vše, co do života budeš potřebovat. Udělala jsi chybu? Podruhé už jí neuděláš. Nebo tak mi to alespoň vštípila moje matka. " 

,,Na Katarinu si ještě pamatuju. Jaká to milá paní, říkala teta. Vždycky nám pekla makový buchty a my je pak nosili do lesa, sušili je v dutinách stromů a rozdrobenými pak krmili ptáky nebo srnky.
Vzpomínáš?'' zasmála se.