Křídla moci

51. Lesklé, ostré tajnosti

Mladík se znovu uchechtl.

,,Ale notak, vy snad nemáte žádný smysl pro humor!" rozhodil naoko rozhořčeně rukama, ,,vsadím se, že v tom má prsty Angus," protočil oči v sloup.

Kimmara se ani nesnažila zakrýt ulehčené vydechnutí a otráveně zaklonila hlavu.

,,Každopádně jsem Zaich," zazubil se mladík.

,,Velmi nás těší," ucedil napruženě Írien.

,,My se ti už představovat nemusíme, mám pocit," založila dívka ruce na prsou. Bylo jí naprosto jasné, že Angus u Schenai nic nezamlčel.

Zaich po ní loupl okem.

,,Klidně mi to můžete zopakovat," naklonil laškovně hlavu na stranu.

Írien zadržel dech.

,,Fajn, asi radši jdeme," zasyčel, ,,a otevři ty zatracený dveře už, ať neztrácíme čas," zabručel vzápětí.

,,Otevři si je sám, jestli máš k mému tempu nějaké výhrady," odsekl mladík a se staženou tváří se obrátil k malým, zašlým dveřím. S viditelným odstupem položil ruku na zatočenou část železa, jíž měla být nejspíš klika; pak zavřel oči a tiše zašeptal nějakou kouzelnou formuli. V rezavých pantech zavrzalo, jako by kov zoufale prosil o novou dávku mazlavého oleje a dřevěná deska se odklonila do strany.

Trojici ovanul chladný, silně zatuchlý vzduch. Před nimi se objevila temná chodba, jejíž vlhké a lesklé stěny v dívce okamžitě vzbudily pocit narůstajícího odporu, když však pohledem zabloudila na zem, byla k jejímu překvapení úplně suchá. Tmavý podklad vypadal jako udusaný černý popel, který tu někdo rozprášil před staletími.

,,Rád bych se držel společenské etikety a přednost věnoval dámě, ale jelikož se velmi obávám, že by dáma byla poněkud rozrušená, dovolil bych si tedy jít první," otočil se Zaich na dívku, přičemž zkroutil rty do úlisného úsměvu.

,,Můj strach zase pramení z toho, že jste poněkud zapomněl, s kým mluvíte," opětovala mu úsměv, načež ho (na její vkus trochu moc jemně) strčila do ramene, aby jí uvolnil vchod. 

Zaich si olízl rty, dál se však rozhodl mlčet a nechal Kim udělat několik sebejistých kroků až ke hraně kamene, jež padala kolmo dolů několik stop a navazovala pak na udusanou zem. 

Dívka se nejistě naklonila nad její okraj, aby posoudila, zda by se jí při seskoku dolů nemohlo něco stát a pak se - s důrazem kladeným na svou ukázkovou ladnost - odrazila. Tupým dopadem přistála na černočerné zemině. Překvapilo ji, jak byla měkká, ale zároveň i tvrdá a pevná. Otočila hlavu dozadu, aby spatřila Zaicha skákajícího za ní a Íriena zavírajícího nazpět malá dvířka. 

Mladík se blízko za jejími zády sehnul k zemi a k dívčině překvapení zpod zbloudilého kamene u stěny vytáhl krátký kus dřeva, jehož konec byl omotaný savou látkou napuštěnou pryskyřicí. Poté mávl rukou ve vzduchu a energetická koule, která je po celou dobu poslušně následovala a dávala jim zde tak vzácné světlo, s pronikavým zaprskáním vletěla do konce pochodně a v mžiku se proměnila na plápolající oheň.

Dívka si v tu chvíli povšimla, že to, co původně považovala za vlhké stěny chodby, byly vlastně jen temně černé kameny, jejichž intenzivní lesk byl ještě zdůrazněn zářící pochodní, kterou Zaich držel v jejich blízkosti. Kimmara neodolala nutkání zvednout ruku a dotknout se stěny po její pravici. Pod kůží ucítila chladivé zamrazení, jakmile přitiskla svá bříška prstů na ledový kámen. Jeho hrany byly velmi hrubě osekané a tudíž i velmi ostré. Překvapeně zamrkala, když dlaní jen zvolna pohnula a ucítila, jak se jí kámen jemně zarývá do kůže. Do ruky jí vzápětí vystřelila pichlavá bolest. Ucukla.

,,Au," sykla potichu a obrátila dlaň. 

Z řezné ranky na prostředníčku jí pomalu vytékala rudě červená krev.

,,Těch stěn se už raději nedotýkej," ozval se Zaich podivně vážným tónem. Kimmara k němu zvedla zrak.

,,Proč jsi mi to neřekl dřív?"

,,Nevěřila bys mi," řekl jednoduše.

Podívala se na něj s leskem v očích a on se potěšeně pousmál, jelikož ho potěšila jeho vlastní schopnost odhadu. Kim vzápětí sklopila hlavu, aby zakryla své rty, jež se samovolně zvlnily do lehkého úsměvu.

Když ji pak znovu zvedla, otočila jí doleva a pohled nasměrovala do temného neznáma, které se mezi lesklými zdmi v dáli rozpínalo. 

,,Jdi napřed, budu ti říkat kudy jít," uslyšela mladíkův hlas za svými zády.

Neotočila se a jen tiše přisvědčila.

,,Dobře."

Pak opatrně vykročila. Pomalu ale jistě se začali nořit do hloubky temného bludiště a s každým dalším krokem se tak vzdalovali od malých dvířek, která za nimi postupně zmizela ve tmě.

,,Kam nás to vlastně vedeš?" porušila projednou ticho a její hlas se rozletěl ztěžklým vzduchem jako šíp.

Zaich se zhluboka nadechl a pak vzduch vypustil ven z plic s tichým povzdechem.

,,Jistě jste si při příchodu všimli toho vysokého bílého hradu, stojícího na skále nad městem, že?"

,,Sídlo lorda Travise," zamumlal Írien.

,,Přesně tak. V tom hradu již odpradávna sídlila šlechta a ti nejvlivnější lidé z nejbližšího okolí. Smetánka, co dělá, jako že plní Murgordovy příkazy, přitom se celé dny jen baví. Většina obyvatel se domnívá, že za lehké odklánění Oleminu od králových plánů a tak trochu jejich bojkotování může vzpurná šlechta. Cha! Nemají ani ponětí."

,,Hádám, že je to spíše práce Schenai," podotkla Kim.

,,Nemýlíš se."

,,Kudy teď?" zeptala se v místě, kde se chodba dělila na několik menších a ještě užších.

,,Tudy, doleva," šeptl Zaich za jejími zády v takové blízkosti, až dívce naskočila husí kůže; rychle však uposlechla jeho rady.

Pak pokračoval:

,,Každopádně jen málokdo ví, že často je nutno jít mnohem hlouběji do historie než by se očekávalo, aby člověk získal potřebná fakta. 

Před dvěma sty lety pobřeží totiž postihly velmi silné zemské otřesy, které zničily mnohé vesnice a poškodily i městské hradby. Hrad samotný však díkybohu přečkal. Tedy... navenek. Jedna jeho část byla totiž úplně odříznuta od zbytku sutinami a propadlými stropy. Lidé si mysleli, že zemětřesení zavalilo všechny prostory, tudíž nemělo cenu se snažit je nějakým způsobem získat zpět a na zavalené místnosti se postupně zapomnělo. A proč by si to také někdo měl pamatovat, ne? Byly přeci zničené a tím pádem nedostupné. Stejné to bylo i s těmito chodbami. Všichni včetně vojáků je přestali používat neboť buď byly chodby opravdu zavaleny, nebo se lidé jednoduše báli, že se otřesy narušila jejich stabilita."

,,A narušila?"

,,Ne ve velké míře. Kdyby byla narušená, nebyly bychom tu."

,,A jak to všechno souvisí s tím, kam nás vedeš - což předpokládám, že je sídlo Schenai?" rozhodla se Kim pootevřít svůj vějíř karet.

,,Při hledání vhodného útočiště pro odboj jsme jednoduše objevili ve starých spisech zmínky právě o temných podzemních chodbách a zavalených místnostech pod hradem. A tak jsme začali pátrat. Zjistili jsme, že z chodeb jsou sice v některých částech opravdu jen zborcené stropy, ale právě tam, kam jsme se potřebovali dostat, byla cesta volná - vedly totiž přímo do srdce sídla. Ty hradní místnosti neměly žádná okna a byly dřív používány vojáky či služebnictvem, což bylo přímo perfektní. I jejich poloha se nám zamlouvala. Byly totiž od nepoškozených částí sídla odděleny tlustou skálou či zdmi, které zabraňovaly zvukům dostat se tam, kam by neměly a prozradit tak naší přítomnost."

,,Chceš mi tedy říct, že Schenai sedí přímo před nosem Oleminské šlechty a nikdo o tom neví?" nemohla Kim uvěřit svým uším.

,,Přesně tak," ušklíbl se Zaich samolibě.