Křídla moci

18. Směr východ

Ïrien si toho také povšiml, ale nedal na sobě nic znát.
Luk nechal u koní vedle hostince a u sebe měl jen meč. To mu ubíralo na jistotě neboť s lukem se cítil mnohem bezpečněji.
Kimmara měla pravou ruku co nejblíže pouzdru její dýky.
Očekávala útok každou chvíli a v duchu si nadávala.

Postupně se pomalým krokem přesunuli až do té části vesnice, která hraničila s lesem. S Temným hvozdem. Kim v tu chvíli zaplavila vlna vzpomínek.

                                                ***

,,Kimmaro! Vrať se!" křikla žena na zápraží jednoho z bílých vesnických domů. Od ostatních se lišil jen pečlivě upravenými květy muškátů a modrých lobelek v nízkých oknech. Slaměná střecha odrážela dopolední slunce.
,,Tak sakra Kim!" prosebně rozhodila rukama.
Malá copatá holčička, kterou žena oslovila Kim, mrštně přeskočila malou zídku, která se táhla kolem stavení, v přilehlém záhonu s růžemi nechala dvě hluboké stopy a vyběhla od stavení k lesu.
Běžela rychle, ale pak se zastavila a křikla zpět směrem k domu:
,,Večer se vrátím!" vesele zamávala na rozloučenou a rozeběhla se přímo mezi stromy.

Mladá žena s bledě hnědými vlasy v nízkých dveřích jen zakroutila hlavou a vešla do světnice.
Kachlová kamna, nízký stůl se třemi židlemi, dvě dřevěné postele s nadýchanými peřinami stály na smrkové podlaze.
Na jedné ze židlí seděl muž nižšího vzrůstu a jedl krajíc chleba namazaný máslem. Měl krátké černé vlasy a zelenohnědé oči. Pod jeho rozložitou a svalnatou postavou vypadala židle mnohem menší než ty ostatní.
Vrhl po manželce tázavý pohled, ta však jen zakroutila hlavou.
,,Prý se vrátí večer.
Někdy si říkám co z té holky vyroste. Celý den lítá s nějakým klukem po lesích a potuluje se všude, kde nemá."
,,S tím si nedělej starosti," odvětil muž konejšivě.
,,Chybí jí matka. Lila nás neměla opouštět takhle brzo," zdrceně si povzdechla.
Z oka se jí přitom skutálela malá slza.

Malá Kimmara mezitím uběhla hodný kus cesty po pěšině, která se líně vinula neznámo kam do hloubi lesa.
Zastavila se u vysokého rozložitého dubu, jehož větve sahaly mnohem výš než špičky ostatních stromů. Zadívala se kolem dokola, pak do koruny. Zpoza jedné větve vystrčil hlavu vysoký chlapec asi v jejím věku.
Kim mu zamávala a začala šplhat za ním. Ve zbrázděné kůře hledala sebemenší záhyby, za které by se mohla chytit a opatrně našlapovala na suché větve. Na té nejvýše položené, úplně v koruně stromu, odkud bylo vidět celé okolí, seděl hoch, na kterého předtím mávala.
Hnědé živé oči, rozčepýřené vlasy, husté obočí, plné rty, malý nosík.
Stále ten samý Ïrien.
Podal Kim ruku a ta se s tichým vydechnutím posadila vedle něj.

,,V pořádku?" zeptal se.
Dívenka kývla hlavou.
,,Co jsi objevil?"
,,Podívej," ukázal kamsi na východ.
Kimmara vstala a rozhrnula větve, které jí zakrývaly výhled.
Před ní se vynořila temná džungle vysokých stromů a neprostupného křoví.
A v té džungli spatřila něco, díky čemu se jí oči rozzářily ještě víc, než kdy předtím.

Z masy větví se v dálce vynořoval štít vysoké skály, jejíž špička se skoro dotýkala bílých mraků na obloze.
Chvíli pozorovala ten přírodní úkaz, ale pak sklopila oči.
,,Musím být do večera doma," naklonila omluvně hlavu na stranu.
Ïrien si povzdechl. Už už chtěl něco namítnout, ale Kim pokračovala.
,,Myslím že tetě to projednou vadit nebude," rozverně se usmála a Ïrienovy oči se opět rozzářily.
Beze slova začal slézat dolů ze stromu a Kim ho s úšklebkem následovala.

Dnes její nohy dostanou pořádně zabrat.